Černý narcis

K tomu filmu jsem si, nevím proč, vytvořil astronomicky vysoká očekávání, kterých snad ani nemohl dostát - a ve finále mi nabídl něco úplně jiného, než v co jsem doufal. Pomalá psychologická anabáze, krajně oproštěná od skutečně tísnivé atmosféry, po níž přitom zasazení do odlehlého horského kláštera přímo žadoní. Tolik zmiňovaná kamera Jacka Cardiffa je samozřejmě krásná a záběr u zvonu patří k těm nejlepším, jaké kdy vznikly, ale skrze to poutavé vizuální pozlátko jsem nemohl proniknout k překvapivě něžné a teskné kostře - vadilo mi hlavně dost statické divadelní zpracování a necítil jsem potlačované emoce, které měly být klíčové. Rád bych to určitě někdy viděl na velkém plátně v pěkně potemnělém kinosále, prozatím převažuje nepochopení a také ironický úšklebek nad hrozivým cirkusovým kostýmem jinak charismatického Davida Farrara.. 70% (30.06.2020)

4,5 - Ach jo, ti bílí tučňáci. Jsou (podle mě) zcela nepochopitelně a zbytečně zavřeni mezi stěnami kláštera, obklopeni depresivními mrtvolami na kříži a pak, když potkají pořádného chlapa, můžou se zcvoknout a není divu, že jedna chce zavraždit druhou, třetí je hysterická, čtvrtá místo brambor sází tulipány... Po Rivettově Jeptišce další film, jehož obsah (náboženský fanatismus) mě v poslední době dokonale nasral. (04.01.2008)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

Je to jasný. Odteď když se řekne Technicolor, nenapadne mě Spartakus ani My Fair Lady, ale Černý narcis - techni(colori)cky dokonalý film, který rozhodně nevypadá na svých neuvěřitelných 70 křížků. Ty jsou bohužel znát jinde. Třeba v nakrémované Angličance hrající mlčenlivou Indickou krásku nebo v extrémním hraní (koulení) očima. To první je v pohodě, taková holt byla doba, ale holkám, v čele se šílenou sestrou Ruth, jsem to blouznění herecky moc nežral. Navíc jsem se během blbých 100 minut docela i nudil, protože je to celé tak nějak roztříštěné a nesoustředěné. Na druhou stranu musím pochválit, jak film pracuje s náznaky a vedlejšími motivy - těch věcí, co si může divák domyslet není málo. (04.01.2018)

Fascinace techinocolorem snad patří k době a byl bych ji i překousl, kdyby alespoň příběh byl víc než kašírovaná povrchnost. Dostal jsem však jen koňskou dávku béčkové romantiky a potlačovaného erotického dusna. A co hůř: musel jsem trpět pohledem na nohy pana Deana, který se po plátně věčně promenádoval v kraťasech, co připomínaly spíš seprané trenky, případně jezdil na zakrslé bílé mule půjčené odněkud z cirkusu. Jaká trestuhodná karikatura všech Humphrey Bogartů a Cary Grantů! Sestra Ruth musela být opravdu psychicky chorá, že jí imponoval. Při vší té haně je však filmu nutno přiznat přinejmenším jednu skvělou horrorovou scénu a také jisté duchovní body za mladou matku představenou - sestru Codagh - jež statečně odolává výzvám cizího prostředí i svůdně chlupatým končetinám výše zmíněného macha. (29.07.2009)