Černý narcis

4,5 - Ach jo, ti bílí tučňáci. Jsou (podle mě) zcela nepochopitelně a zbytečně zavřeni mezi stěnami kláštera, obklopeni depresivními mrtvolami na kříži a pak, když potkají pořádného chlapa, můžou se zcvoknout a není divu, že jedna chce zavraždit druhou, třetí je hysterická, čtvrtá místo brambor sází tulipány... Po Rivettově Jeptišce další film, jehož obsah (náboženský fanatismus) mě v poslední době dokonale nasral. (04.01.2008)

Láskou k Technicoloru netrpím. Téma mě zaujalo, ale naivní představení Himalájí společně s absurdním koncem mě nepřesvědčilo o tom, že by Deborah Kerr měla pro mě jiný význam, než jako Anna Leonowens ;) Ostatně realizovat barevný film plný pastelových barev a nepřeplácat ho, to se už umělo minimálně od Zahrady Alláhovy (1936). Ačkoli chápu, že velkofilm s indickým chlapcem Sabu si žádal jiný přístup. (01.01.2011)

India predstavená cez Himaláje. Konkrétne cez himalájsky horský kláštor, niekdajší hárem miestneho generála. Zvonica je v ňom nad kolmou hlbokou skalnou stenou. Nad strminou žiadny plot ani reťaz. Od prvého záberu na zvonicu je jasné, že tam niekto hupsne. Správkyňa háremu s výzorom strigy sa teší na obnovenie jeho pôvodnej funkcie. Trpko sa sklame príchodom partičky mníšok. Atmosféra miesta, divoká príroda i prítomnosť mužského elementu zapália mníškam lýtka. Nahlodávajú sa ich plány i pevnosť viery. Elegantne zdobený syn miestneho generála, polonahý tajomný guru a najmä anglický komisár s vizážou i oblečením člena Rýchlych šípov. Títo muži, každý inak, podnecujú divoké myšlienky i spomienky mníšok na život bez hábitu. Oknami kláštora neustále povieva vietor. Nadúva rehoľné rúcha do hriešnych tvarov. Pitie zdravej horskej vody spôsobuje mníškam fľaky. Upozorňujú na nezmyselný celibát a odriekanie si radostí života. Sýto farebné, bizarné filmové dobrodružstvo. Mix duchovných pochybení, veľhôr, thrillerovej vsuvky aj domorodých zvykov prikrýva závoj červenej knižnice. (01.12.2020)

Zahalená Deborah Kerr jako chodící reklama na běloskvoucí účinky Persilu a jezdec na poníkovi David Farrar v kloboučku a dušínovských kraťáskách (komu něco tak nevkusného vůbec mohlo přijít na mysl?) v technicolorově (z)malované nádherné poctě holandským mistrům plátna. A to v podobě exotického melodramatu o potlačované touze a povinnosti při bohulibých aktivitách v prostorách bývalého harému. Přesně dle očekávání powellovsko-pressburgerovsky precizní. Tedy až na ty kraťásky, které směle aspirují na nejhorrorovější kostým v dějinách kinematografie. (07.02.2013)

Fascinace techinocolorem snad patří k době a byl bych ji i překousl, kdyby alespoň příběh byl víc než kašírovaná povrchnost. Dostal jsem však jen koňskou dávku béčkové romantiky a potlačovaného erotického dusna. A co hůř: musel jsem trpět pohledem na nohy pana Deana, který se po plátně věčně promenádoval v kraťasech, co připomínaly spíš seprané trenky, případně jezdil na zakrslé bílé mule půjčené odněkud z cirkusu. Jaká trestuhodná karikatura všech Humphrey Bogartů a Cary Grantů! Sestra Ruth musela být opravdu psychicky chorá, že jí imponoval. Při vší té haně je však filmu nutno přiznat přinejmenším jednu skvělou horrorovou scénu a také jisté duchovní body za mladou matku představenou - sestru Codagh - jež statečně odolává výzvám cizího prostředí i svůdně chlupatým končetinám výše zmíněného macha. (29.07.2009)