Červené střevíčky

Vlastní melodrama má sice ještě jednodušší příběh než titulní Andersenova pohádka, kterou Lermontov ve filmu převypráví několika větami, ale to je jediná negativní poznámka na adresu tohoto filmu. Režijní mistrovství zavedené dvojice doplňované třetím kmenovým členem týmu, prvním anglickým expertem na Technicolor, kameramanem Jackem Cardiffem je totiž nezpochybnitelné. Zejména samotné baletní představení (nasnímané ryze filmovými postupy) opravdu bere dech (a to bych na balet dobrovolně nikdy nešel). Ostatně pokud i Martin Scorsese přiznal, že použil některé zde předvedené kameramanské fígly při snímání svého Zuřícího býka, tak už to asi o něčem vypovídá. Brian Easdale měl cestu k Oscarovi usnadněnu tím, že na hudbě to celé dost stojí, protože nebyl použit žádný už existující slavný balet, ale vše vznikalo čistě pro film. Klenot! (17.06.2012)

Powell a Pressburger a jejich další filmový a v tomhle případě vlastně ještě baletní triumf. Krásná ukázka toho, jak je možné propojovat různé druhy umění. Angažovat profesionální baletku byla jediná možnost a tvůrci měli šťastnou ruku. Moria Shearer navíc v technicoloru vypadá prostě úžasně. Ona a její červené střevíčky jsou sluncem tohoto filmu, kolem kterých se všechno točí. Finále je pak ukázkou síly tvůrčí dvojice. (12.10.2014)

Červená knihovna se projednou obula do britských červených technicolorových střevíčků a to v nijak krátkém osudovém melodramatu (se čtyřicetiminutovým prologem!) z prostředí baletního souboru o dvou ryšavých a jednom „Mefistovi“ v neodolatelném podání Antona Walbrooka. Mezi tímto triem hoří věčný to západní spor osobní život a láska versus kariéra a ambice. Čistě papírově tedy film beznadějně předurčený k tomu, aby se (mi) ani trochu nelíbil. Ovšem papírové předpoklady ne vždy platí. Naštěstí. A tak stejně jako Real jednou za x sezón porazí proti všem předpokladům Barcu, tak i rudé baleríny navzdory výše uvedené čer(ve)né kaňce strhávají způsobem, jakým to umí pouze ty nejlepší snímky. (06.02.2013)

Hoci je Red Shoes na všetkých zoznamoch najpôsobivejších technicolorových filmov a do môjho osobného rebríčka by sa asi nedostal, ide o fascinujúci film s nadčasovým scenárom a spôsobom vyrozprávania (najmä prvá tretina je strhujúca), ktorému s výnimkou poslednej tretiny chýba výraznejšia dramatická os, ale paradoxne to vôbec nevadí. Ale stopáž je o asi 20 minút dlhšia, ako by bolo ideálne. (18.04.2021)

Áno, červené črievičky sú najlepším filmom dvojice PP. Keď to vezmeme tak nejak globálne a je to aj môj čisto subjektívny pocit. Spočiatku som mal pocit, že dej je len taká limonáda, ktorá musí pretiecť, aby sme sa konečne dostali k samotnému nádhernému baletnému číslu, ale nie je to tak, tieto dve zložky spolupracujú vo vzácnej zhode. Pokiaľ film nastoluje otázku, či umenie alebo láska, tak na ňu priamo neodpovedá, divák si musí odpovedať sám. Rovnako ako Vicky. Nejednoznačnosť vyznenia a posolstva v podstate z filmu robí aj okrem tanečných čísiel umenie. A to aj napriek tomu, že sa jedná o melodrámu. Má totiž čaro starého sveta umenia, kde akoby celý svet bol divadelné javisko. (07.12.2015)