Červené střevíčky

Kdyby točil melodramata Orson Welles, vypadaly by takhle - antimelodramaticky. Červené střevíčky jsou výhrůžně hučícím strojem, těžce uměleckým filmem - jsou stejně sofistikované jako Zpívání dešti, jen obrácené od sklonu vidět skutečnost z té lepší stránky. Jak říká Miroslav Petříček: „Umění není od toho, aby uklidňovalo, ale zneklidňovalo." Není divu, za filmem, před nímž hluboce smekl pomyslné sombrero Brian DePalma, Martin Scorsese nebo Francis Ford Coppola, stojí režisér Michael Powell, jehož nekompromisní, britskou kritikou hystericky odkopnutý Peeping Tom se ozývá i zde, a „maďarský čaroděj“ Emeric Pressburger posedlý magií, rozuměje tou zvláštní, těžko postihnutelnou a ještě hůře naplánovatelnou filmovou atmosférou, jak ji známe z Miami Vice a z The Heat Michaela Manna. ____ Červené střevíčky zajišťují divákům prožitky estetické, a ne emocionální povahy, utvářejí pocit krásna, místo aby dojímaly, realizují strategii porozumění umění, ale ne strategii slz, a tím převracejí veškeré znaky melodramatu a spějí k wellesovskému antimelodramatu. S tím souvisí odklon od melodramatické lásky (zbanalizovaná romantická láska) a příklon k lásce romantické (opravdová, vášnivá, cit Gustava či Werthera), respektive od ve filmu odsuzovaného manželství k hudbě a baletu, od melodramatu k romantismu – zatímco melodrama nabízí nové „náboženství lásky“ a tím má působit jako společensky integrující, nikoliv rozkladná láska (proto odmítá lásku šílenou, která však byla jádrem skutečné romantické lásky, zpochybňující společenský řád a rozbíjející jeho zákony), pak romantismus naproti tomu programově odděluje lásku od pojmů štěstí, životního úspěchu erotického uspokojení, které s ní jsou tradičně spojovány. Romantická láska představuje jeden z hlavních argumentů v polemice s dostupnějším melodramatem, které přichází „shora“, je vyprojektováno architekty, naplánováno manažery a sex-kouči. (25.07.2009)

Tento asi nejznámější a nejúspěšnější snímek renomované dvojice Michaela Powella a Emerica Pressburgera, tvořící slavnou produkční skupinu The Archers, již léta oslovuje svou krásou, filmařskou neotřelostí a v neposlední řadě myšlenkou, která je univerzálně platná i dodnes. O krásu se kromě tvůrčí režie a herců postaral zejména kameraman Jack Cardiff (Oscarový držitel za předešlý film Powella & Pressburgera, Černý narcis), jenž se jako jeden z prvních kameramanů v Británii nechal zasvětit do barevné technologie Technicolor. Studoval kvůli tomu impresionistické obrazy, aby barvu co nejlépe využil, což se mu ve střevíčkách nutno říci povedlo, kombinace Technicoloru a imprese působí v kombinaci s emocionálně vypjatým dějem na plátně působivě. Neotřelost snímku jde znát zejména ze způsobu, s jakým si režiséři hrají s hranicí mezi uměními, kdy sledujeme dlouhý záznam baletní opery Červených střevíčků, nejdříve jako bychom sledovali divadlo, ale kulisy se začnou po chvíli rozplývat do zajímavých obrazců (a obrazů – další umění), znázorňující představy ústřední baletky, a inscenování se pak blíží více filmu. Nejde o statické zobrazení divadla; s působivými prolínačkami a výtvarnými kompozicemi zapomínáme, že jsme na scéně uvnitř filmu a prožíváme i tento malý příběh baletky, jako by to byl jiný film, byť v tomto případě má dotyčná scéna svůj důležitý symbolický význam i v rámci celého narativu. Co se týče sdělení filmu, střevíčky znázorňují svár mezi uměleckou vášní, touhou být na vrcholu, jak Victorii ďábelsky pokouší Lermontov, a oddaností svému bližnímu, v tomto případě zamilovanému Mariovi, který je kvůli Victorii schopen odložit i premiéru své vlastní opery. Victoria by chtěla obojí, ale jak už to tak bývá, musí se rozhodnout pouze pro jedno. Byť může zápletka současnému divákovi připadat lehce sentimentální, tato myšlanka je bezpochyby aktuální i dnes. (Sentimentalitě se mj. Powell s Pressburgerem během své celé tvorby vyhýbali, na tehdejší dobu je film ještě poměrně střízlivý.) V dnešních měřítkách si to kromě uměleckých vášní může divák vztáhnout například na rozhodování se mezi orientací na kariéru či rodinu. (01.07.2012)

Milovníci baletu a opernej hudby budú maximálne nadšení. Dokonalá vizuálna stránka a profesionálne zvládnuté tanečné čísla ich dostanú do kolien. A čo my ostatní? No môžme sa povznášať nad skvelým Technicolorovým pohľadom kamery Jacka Cardiffa, pokývať hlavou nad dobrým hereckým výkonom Antona Walbrooka a možno aj vypudiť slzu v gradujúcom finále. (11.08.2015)

Hudobno-tanečný film určený pre ženy - balet, primabalerína, láska. Nebyť predzáverečnej drámy v podobe rozkolu členov baletu a záverečnej tragédie, ostalo by to v iba pri týchto troch atribútoch, ktoré zaujmú asi len nežnejšie pohlavie. Nepridáva tomu aj prepálená stopáž a a bohužiaľ pre mňa veľmi nudné baletné tréningy i vystúpenia, ktoré dej výrazne ukracovali.  Inak ale pekná farebná kamera a scénografická pompéznosť. (21.04.2023)

Klasický balet obyčejně nijak nevyhledávám, takže jsem se chtěla soutředit na příběh s tím, že taneční vsuvky přinejhorším přeskočím, kdyby mě hodně nudily. Jenže k mému úžasu to byly právě scény z představení Červených střevíčků, které jsem sledovala doslova se zatajeným dechem, jak moc mě okouzlily. Tohle si někdy musím pustit znovu a tentokrát možná přeskočím spíše ten příběh... (11.05.2013)