Mank

Napriek tomu, že sa už nejakú dobu venujem dejinám kinematografie profesionálne, vidieť film o tom, ako Mankiewicz písal scenár k Občanovi Kaneovi, je aj pre mňa nepríťažlivá látka. Neviem si potom predstaviť, ako môže vnímať tento film laik. Fincher to natočil určite presne tak, ako chcel a s výsledkom je zrejme maximálne spokojný. Ja mu k tomu gratulujem a teším sa na jeho ďalší, dúfam, že predsa len menej "osobný" a minoritný projekt. Oldman síce hrá opäť ako o život, ale skrátka je vidno, že je o 20 rokov starší ako jeho postava. Podobný problém je aj s Tomom Burkeom. (19.12.2021)

Fincherovsky poňaté, plné štýlovej čiernobielej kamery s atraktívnym vizuálom a excelentne vykresleného hollywoodskeho sveta 30-tych rokov minulého storočia. Príbeh rozpráva o scenáristickej legende H.J.Mankiewicza (Mank), motív okolo písania scenára k Občanovi Kanemu je len dramaturgickým oblúkom, avšak význam v zmysle deja to má. Potešil výkon Garyho Oldmana v úlohe sarkastického alkoholika Manka. (07.02.2021)

Evidentně vysněný OSOBNÍ projekt (možná až přehnaná úcta k původnímu textu zesnulého otce), který ovšem vyznívá velmi NEOSOBNĚ. Jestli budou nadcházejícím ceremoniálům (Glóby, Oscary a další) vévodit dialogové a neemoční látky bez dynamiky jako Mank nebo Chicagský tribunál, tak si ten podivný (nejen) filmový rok shrneme tak trochu nemastně a neslaně. Chtě nechtě Mank skončí v modrých číslech, kam ostatně patří. Fincher neFincher. Holt úplně poprvé jsem se s jedním ze svých srdečních tvůrců minul. Nehovoří o tom, jak pro mnohé přelomové dílo vzniklo. Vypráví o tom, jak Hollywood ve 30. letech fungoval a proč se alkoholik, teda scenárista Herman Mankiewicz, rozhodl napsat scénář Občana Kanea právě tak, jak ho napsal. Jakmile výsledek začneme posuzovat v kontextu celé mistrovy tvorby, nastává největší potíž. Je to totiž obří úkrok stranou. Zahleděný do sebe, dlouhý, stylisticky cvičící, rádoby důležitý, nepřístupný. Nedává divákovi zrovna najevo, kam směřuje a co chce vlastně říct. Sype spoustu postav, spoustu veledůležitých lidí Hollywoodu té doby, kteří procedí mezi zuby něco rádoby sofistikovaného a jdeme zase dál. Po Nolanovi (guláš zvaný Tenet) si i Fincher natočil vyloženě svůj film, kdy mu zjevně nikdo nestál za zadkem, i když možná měl. Mnozí zmiňují i poslední tarantinovku Tenkrát v Hollywoodu, to byl ale dle mého soudu jiný level. Nicméně jednotlivé důležité postavy mě u Finchera vůbec nezajímaly a celkově mi jeho dílo vlastně skoro vůbec nic nedalo. Ani Gary Oldman nezafungoval. Coby poctu starému Hollywoodu si raději zopáknu Ed Wooda. Za mě prostě přesně ten typ snímků, který si už nejspíš nikdy znovu nepustím. (15.12.2020)

Fincher si letos podobně jako Nolan ulítl do přepálené variace svého fetiše mimo parametry diváckého filmu. Mank je jeho Velká retronádhera z Hollywoodlandu. Respektive jeho dnes již zesnulého táty, který se v daném období narodil a kterého scénář čekal v Davidově šuplíku na benevolentní Netflix. Okouzlení podnikatelským vizionářstvím šéfů hollywoodských studií, smetánkové večírky a debaty v honosných sálech luxusních sídel a komorní portrét nadaného scénáristy, který byl přes svoji výstřednost a neustálou přítomnost v kruzích spřízněných profesionálů spíše outsiderským alkoholikem. To všechno může znít báječně a lákavě (a že je to i neskutečně autenticky filmařsky exekuováno) ale přesto je výsledek problematický. Fincher proplétá filmový svět s politikou, která diváka v daném prostředí z dané doby nezajímají, skáče v čase a mezi postavami, o kterých řekne nic nebo málo, a jen jakž-takž se mu v rozcuchaném vyprávění daří koncentrovat na motivaci hlavní postavy, o které to celé má být. V některých jednotlivostech pohádkově baví (návštěva studií a exteriérového setu) nebo evokuje vyspělou tvůrčí chytrost, v jiných nudí zbytečnostmi a prázdnými dialogy. Postava Williama Hearsta (Charles Dance), která měla být Mankovým podnětem pro napsání Občana Kanea, je zde upozaděná a mezi Wellesovým a Fincherovým filmem nevytváří žádnou myšlenkovou paralelu. Náladama, pózama a názorama přecpané, umělecky evidentně ambiciózní dílo jistě pár akademiků, historiků, filmomilů a politologů v jedné osobě potěší, ale já z těchto vod preferuji vypravěčsky uhlazenější a příběhově podnětnější kousky - ať již cynicky intelektuální (Altmanův The Player) nebo prostoduše srdcařské (Burtonův Ed Wood). Z herců má nejblíže k Oscarovi Arliss Howard za skvělé ztvárnění L. B. Mayera. Ta procházka po MGM s jeho emotivním monologem je jednou z filmových scén roku. “This is the business where the buyer gets nothing for his money but a memory. What he bought still belongs to the man who sold it. That’s the real magic of the movies.” (12.12.2020)

Netflix má na svědomí dalšího režiséra a je velká škoda, že to musí být zrovna Fincher. Kdysi největší talent své generace si splnil sen a natočil film podle scénáře vlastního otce, ale divák přes dvě hodiny trpí. Mank je pouze sterilní konverzačka, humor nefunguje, děj je nepřehledný a obsazení no name koštěte do role největšího pojmu klasického Hollywoodu je poslední hřebíček do rakve. (03.12.2023)