Naši kluci

Seriál ve mně zanechal velice rozporuplné pocity; na jednu stranu šlo o skvělý náhled do palestinsko- izraelských vztahů se všemi manipulacemi a politickými tlaky, které ukazují, jak bezcenný je lidský život, na druhou stranu tvůrci zřejmě trpěli Alzheimerem, protože v některých epizodách ztratili přehled o předchozím ději, a výsledek pak působil mírně řečeno podivně. 4*- (16.09.2020)

Na horké půdě Izraele platí asi ještě víc než kde jinde ono okřídlené slovní spojení „oko za oko, zub za zub”. Přiznám se, že mi z toho všeho úplně běhá mráz po zádech. Kdo je vlastně v právu a kdo ne? Koho litovat a koho ne? Podobných otázek a dilemat souvisejících s daným tématem mi v mysli naskakuje fakt hodně. Přesto mám neodbytný pocit, že kdyby tvůrci děj zhustili do šesti epizod, byl by celý příběh podstatně údernější a rozhodně i divácky atraktivnější. (75%) (18.11.2022)

Ano, stokrát ano! To bylo tak dobré, jak jen to mohlo být. The Spy s Cohenem je proti tomu falešná mýdlový opera, které nejde věřit nos mezi očima. Naopak Our Boys jsou nečernobílý, umírněný, a přesto emocionálně zdrcující obraz zločinu, který vás přiměje googlit detaily izraelsko-palestinského konfliktu. Tohle je seriál, jak má být. Napínavý, lidský, plný pochopení k oběma stranám, pečlivě vyrešeršovaný, bez příkras. Dávám 9 agentů Shabaku z 10 možných. (04.11.2019)

O bitvách na západním břehu Jordánu jsem slýchávala od dětství, ale vůbec jsem to nechápala. Uplynulo mnoho let a pořád to nechápu. Dnes už sice vím, že tam neustále bojují Palestinci proti Židům a naopak, ale stejně!...Seroš je už společně s FAUDOU pro mě druhý počin, který mě tak nějak dostává do souvislostí a je to brutal, poněvadž pokud se budou lidi vraždit jenom kvůli víře a nenávisti, tak to nikdy neskončí a tady to vypadá, že je to navěky. Líbí se mi, že se tu střílí do vlastních řad a spousta "normálních" občanů si to už uvědomuje, ale stejně! Mám pro všechny ultraortodoxy celého světa svůj slogan. Ultráči jakéhokoliv vyznání světa - vyližte si prdel!!! Za mě zcela neortodoxních 85% (03.12.2022)

Určitě záslužnější tři, nicméně s výhradami, jež mi víc nedovolí. *** Mám silný dojem, že problém série je mj. v nezadržitelném zlomu a rozpadu prvotní vyprávěcí síly a atraktivity tam, kde se původní fabulace volněji popouštějící uzdu fantazii a sledující několik výnosných barvitých obecně kulturních a filosofických motivů, držících diváka v soustředěných úvahách, reflexích, vstřebávání, tázání, znepokojení a napětí, ostře a neplynule, trochu násilně napasovává ke konci na realitu skutečných událostí, a navzdory rozběhnutému širšímu a slibnějšímu potenciálu se odpovědí na ty obecnější otázky u jednotlivých postav nedočkáme. Zatímco zhruba do šestého sedmého dílu víceméně sledujeme Schrödingerův kulturně-detektivní příběh, jenž si drží všechny své vyprávěcí i úvahové potenciality, od sedmého osmého dílu začíná vyprávění strmě a stroze kolabovat do jediné verze zploštělé dokumentární reality, a tohle zadokování se bohužel neobejde bez zbanálnění a změlnění. Konec je tak mnohem plytčí a neuspokojivější, než co navozovala celá první polovina série, scénář trpí zvoleným postupem, kdy se evidentně zpočátku chytalo víc zajíců a tučnějších, než se nakonec mohlo strčit do pytle, aby to bylo košer, a divák jako já je přese všechno poučení, jehož se mu tímhle výletem do blízkovýchodního světa a střetu kultur dostalo, nevyhnutně poněkud zklamaný. Nejvíc se to pro mě zkonkrétnilo v postavě Simona Kohena, do jehož hlavy a srdce bych asi chtěla nahlédnout nejvíce, ale stalo se to více či méně skoro se všemi postavami, jak scénáristé najednou nevěděli, co si s nimi počít a postupně je po vynesení rozsudku zahazovali a opouštěli, aniž by dali divákovi možnost pochopit, co se v nich doopravdy odehrává. Nejkrutěji to odnesla postava Toto, již scénáristé divákovi pravidelně připomínají, aby jí na konci vůbec neumožnili se projevit. *** Kdyby se scénáristé drželi fabulační logiky vlastního započatého vyprávění a dotvořili ho i po dokumentačním závěru u soudu jako smyšlené drama, byl by výsledek zřejmě organičtější a snad by i z reality odzrcadlil víc, kdyby dali příběhům postav osudová vyústění, nechali je vyrovnat se dle svého naturelu s výsledkem soudu i společenskou a politickou atmosférou v zemi a odhalili divákovi své niterné reakce. Takhle jsme po vynesení rozsudků skončili s prázdnou, bez sebemenší katarze, jen proto, že u reálných předobrazů si tvůrci dál nic fabulovat netroufli. Nicméně soudím, že i přes tuhle závěrečnou frustraci to stojí za shlédnutí. *~ (14.06.2020)