Než skončí léto

Teprve když jsem se ocitl se všemi na pláži...v tom úžasném bezčasí, kdy je vše tak, jak má být, dobré i zlé, nekompromisně tvrdé i lidsky soucitné, kdy všichni přijímají svůj osud, své místo v tomto příběhu, mají jen to, co jim nabízí přítomnost, teprve tam jsem si uvědomil tu ohromnou sílu tohoto krásně odvyprávěného filmu o jednom pouličním ztracenci, ve kterém je víc lásky než si on sám dokáže připustit, o rodičích, kteří ztrácejí to nejdražší a nejsmysluplnější a hlavně o jedné nadějné houslistce, která ví, že již není naděje, promlouvá s těmi, kteří již v nic nedoufají, protože nejsou živí, mění paruky, užívá každou minutu, miluje a připravuje se na cestu bez návratu. Film plný kontrastů, jak to umí jen život sám, na jedné straně smrt, na té druhé nový život, bezvýchodnost střídá smíření, zaběhlé zvyky jsou náhle a nuceně nahrazeny něčím, co nelze ignorovat, co je nutné přijmout jako součást našeho života, i když to v našem nitru vyvolá jen bolest...ale i ta může být posilující, jsme nuceni k něčemu vyššímu, k něčemu, k čemu nás obyčejný, přesto fascinující, každodenní život nedovede, nejsme-li konfrontováni s jinou realitou, než na jakou jsme zvyklí...raději už dost, krasný film. [Filmový klub Citadela] (09.09.2020)

Festivalová vzťahovka, u ktorej som dlho zvádzal boj, či sa mi páči alebo nie. Druhá polovica ma však presvedčila: hercami, ktorí zachádzajú pod kožu, symbiózou ľahkosti a vážnosti + skvelou hudbou. Záverečná scéna prináša typickú „guču v hrdle“, ktorá nemôže nikdy na festivale chýbať (a to neskôr nasledovali oveľa ťažšie filmy a „onen“ pocit sa nedostavil). (Cinematik, Korona 2020) (20.09.2020)

Další z příspěvků do „umírajícího subžánru“. Uvědomělý mix romantiky a dramatu Hvězdy nám nepřály sice dál zabírá pomyslné první místo, ale mezi ostatními se už Babyteeth neztratí. Ať je to třebas hrdinčin nefunkční imunitní systém ve Všechno úplně všechno, choroba nedovolující vyjít na slunce v Půlnoční lásce, dva rozdílní lidé, které spojí osud, v Než jsem tě poznala, smrtelně nemocná Dakota Fanning v Teď a tady nebo humorem výrazně ostřejší 50/50. Holt s krutými diagnózami se v posledních letech roztrhl pytel. Většinou s nimi pomohly výtečné herecké výkony i solidně napsané dialogy. A platí to i tady. Také se totiž zaobíráme neveselými věcmi. Manželský pár se tu snaží dle svých zásad vychovávat dospívající dceru. Té ovšem do života vstoupí bezprostřední hošan, který je noční můrou všech rodičů: je bez domova, občas si něco zobne, výrazněji starší. Když ovšem vidí, jak dcera v mladíkově přítomnosti nachází novou životní sílu, udělají úkrok stranou. Uvědomují si totiž, že dcera tu brzy nebude. Ta se musí vypořádávat s fyzickými a psychickými následky nemoci, o které se vlastně skoro vůbec nemluví. Své prožitky a názory nám ale sdělí. A není jich málo. Tvůrci lpí na zdánlivě nepodstatných detailech, hrají si s barvami, volí delší záběry. Celovečerní debut mladé Australanky Elizy Scanlen stojí za pozornost, stejně jako výraz spolehlivého Bena Mendelsohna jednoho rána, který už „ví“. (08.03.2022)

Nádherně nasnímaná realistická freska, která jde proti zajetým rodičovským a společenským konvencím. Snímek Babyteeth režisérky Shannon Murphy je psychedelickou poutí do nitra mladé duše, která za zvuků bravurního soundtracku utahuje šrouby v intenzivně prožívaném finále. A i když se Vám zpočátku může struktura vyprávění spolu s výstředními postavami lehce zajídat, vězte, že postupem času si k nim vypěstujete velmi křehký divácký vztah, který ve Vás bude rezonovat ještě hodně dlouho. Pokud tedy hledáte "feel good" snímek s nádechem neotřelé originality, jste zde opravdu správně. (15.07.2020)

Nějak měknu nebo co, ale poslední scénu na pláži jsem přes oči už sotva viděl na obrazovku. Přitom jsem chtěl od začátku vyčítat filmu využití té omšelé berličky, jak přiblížit divákovi iracionální mladistvé vzplanutí, totiž cancer-plot. V tomto případě se ale nejedná o tíživou deku, která dodává filmu na důležitosti, ale opravdu na něm stojí celá zápletka a vše se od něj odvíjí. Ať už zdánlivě nesmyslná vyčerpávající láska k divokému mladému narkomanovi jako možnost nahnat co nejvíce neprožitého života do svých posledních chvil, "worst parenting ever" rodiče, jejichž motivace a sporná rozhodnutí se dají pochopit v rámci toho, jak chtějí vyjít vstříc umírající dceři či Mosesova motivace scházení se s Millou, ve které se kombinuje citová vazba s přístupem k léčivům na předpis. Rita Kalnejais je navíc zkušená divadelní režisérka, která se je vědoma pastí, do kterých příběh o umírající nezletilé může zapadnout, takže si dává neuvěřitelný pozor na to, aby jí postavy nespadly do obvyklých trpitelských nebo fatalistických schémat, takže se často chovají všichni prakticky opačně vůči očekávání. Myslím, že asi nebylo původním záměrem, aby v závěru největší smíření bylo věnováno prakticky nejzápornější postavě, která zneužíváním svého postavení drží své okolí omámené tlumícími léky, aby měla sama pokoj. Považuji to ale za důkaz toho, kdy dobře napsané postavy si začnou žít v tom scénáři tak trochu sami a jejich příběh a vyústění pak nemá samotný scénárista úplně pod kontrolou. Coming of age, coming to death. (06.10.2020)