Konformista

Začněme pozitivně.Bertolucci je bezesporu mistr obrazových kompozic a nemálo obrazů v Konformistoviu jednoduše bere dech.Dále se mi líbila rozporuplná povaha hlavního hrdiny,příběh o jeho snaze zapadnout do životního stereotypu,i když k tomu evidentně není předurčen a jeho morální dilemata,která jsou prodávána ve skutečně působivých scénách.Můj problém s filmem spočívá zejména v tom,že si až příliš vypomáhá frustrujícími dějovými zkratkami a kvůli jeho zmatené a roztříštěné vyprávěcí struktuře se mi několikrát stalo,že jsem nechápal,co se v určité scéně děje,proč se to děje a jak došlo k tomu,že se to děje.Stejně tak mi vadí,že film se rozpíná do mnoha směrů jak myšlenkově,tak ve snaze zachytit život hlavního protagonisty,aby pak zdaleka ne všechny linie dostaly uspokojivou katarzi a obhájily tak své místo v ději.Těsně po skončení filmu jsem jím byl,proč to nepřiznat,spíše znechucený a na alespoň částečné docenění jeho četných kladů jsem se musel vyspat.Rozhodně bych Konformistovi nechtěl upírat jeho zvláštní působivost a myšlenkovou vtíravost,díky které jej člověk rozhodně hned nedostane z hlavy.Dané téma člověka,ve kterém se sváří tolik protikladných pocitů a jeho vnitřní boj,se ale podle mého názoru dalo ztvárnit ještě působivěji,méně roztahaně a s důslednějším důrazem na příběh samotný,nikoliv na jeho obrazovou a vyprávěcí strukturu. 60 % (21.10.2012)

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)

Nevěřím svým očím, když vidím zdejší hodnocení. Dle mého názoru patří Konformista někde do první stovky nejlepších filmů. Už dlouho se mi totiž nestalo, že bych u filmu zažíval čirou fascinaci a nadšení z dokonalé režie v souhře s nádhernou kamerou a rozmanitou padnoucí hudbou. Není to však jenom povrchní pozlátko co zdobí tento skvost. Tritignant zahrál svého bezpáteřního a chladného konformistu naprosto fantasticky a jedná se zcela určitě o jeho životní roli. Tohle byl můj první Bertolucci, ale jestli jsou i jeho další filmy takhle bezchybné, tak u jednoho určitě dlouho nezůstane! (18.03.2011)

Problémy se sedlinami totalitních režimů nejsou domovem jen ve střední a východní Evropě. I Západ si v tomto ohledu prožil své a je naší velkou chybou, že o tom víme tak málo. Téma fracouzské kolaborace zůstává jednou z nejpalčivějších forem špatného svědomí "civilizovaného" Evropana. Mandarinovitos hlavní postavy, prokazovaná Trintignanem, směle snese čecháčkovské dimenze jak nacistické, tak komunistické éry. Odpornou měkýššovitost, kterou Trintignantova postava páchne, si umím bez větších nesnází představit i v našich poměrech. Chorobopis zrady - zejména té vnitřní - je v tomto filmovém ztvárnění zachycen dokonale. Není co dodat, neboť kochat se dokonale ztvárněným hnusem je strašné samo o sobě. Smysl a směřování filmu nejlépe vystihuje jeho název. K této pregnantnosti není co dodat. (01.03.2008)

Příběh k tématu konformismu nic moc nového nepřinesl a nepůsobil nijak zvlášť vzrušivě (až na poměrně otevřený a apelativní závěr), ale naopak samotné jeho podání a stylizace byla více než vzrušující a v mých očích ho velmi pozvedla. Bertolucci se zde nevyznačuje jednotným stylem, ale hýřivým střídáním kamerových, střihových a osvětlovacích postupů dle momentální nálady diktované předlohou - nabízí tak vášnivou scénu z pokoje snoubenky ozvlášťnovanou obřími stíny žaluzií, chladným a zveličeným pohledem do nitra institucionální budovy, silně romantizovanou milostnou scénou z vlaku v záři zapadajícího slunce, elegantní momentky z Paříže vrcholící dráždivým tancem dvou žen a k závěru náhle nabídne mrazivou a ruční kamerou dynamicky ztvárněnou scénu smrtící lesní štvanice. Překvapilo mě, že vedle Červených střevíčků a několika dalších snímků existuje další, ne tak citovaný technicolorový opus. Konformista ještě na konci šedesátých let, kdy již vládla zcela jiná estetika skládá poctu tomuto opouštěnému systému a čerpá z něj maximální estetický účinek, jako by šlo o vášnivou obhajobu. (30.04.2011)