Tancuj Matyldo

Manželé Petr a Nataša Slavíkovi natočili autobiograficky laděný film (viz zajímavosti) přibližující - nám, kteří onu tíživou zkušenost nemají - komplikovanou péči o rodinného příslušníka "postiženého" Alzheimerovou chorobou. Jako první musím říct, že si minimálně cením toho, že se co do celkového dojmu obešli bez laciného sentimentu, že se neuchýlili k "vulgarizaci" a "exploataci" (tedy že výsledný tvar nepřipomíná další smyšlenou storku z bulvárního časopisu pro ženy, dávající si za cíl vyždímat co nejvíc slz), naopak mně jejich přístup k tématu přišel relativně konstruktivní (dávající vzor adekvátní reakce na podobnou situaci) a empatický (až na tu karikaturu neschopnosti ošetřovatelů a sociálních pracovníků). Co se týče příběhu, tak podobně jako u Smyslu pro humor i zde není choroba pouze osobní a rodinnou tragédií, nýbrž příležitostí k tomu srovnat si hodnoty a dát do pořádku rodinné vztahy, tedy film se nesoustředí pouze na každodenní těžkosti, ale i na možnost pozitivní "metamorfózy", ne náhodou má slovo "krize" svůj původ v řeckém "krisis", kteréžto slovo může mít též význam "obrat" nebo "zlom". Může to vypadat jako nošení dříví do lesa, ale i za mě snímek stojí na výborných výkonech trojice Karel Roden, Regina Rázlová a Antonio Šoposki, obzvlášť se mi líbila paní Rázlová, z fleku bych jí dal toho Lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli (přiznávám, Přišla v noci jsem zatím neviděl), u Antonia Šopoského mě pak překvapilo, jak moc je podobný své starší sestře Marice Šoposké. 75 % (07.05.2024)

Matylda: „Tady budu doma. U tebe.“ Sú filmy, ktoré sa vám nemajú „páčiť“, ale majú vás obohatiť. Toto je jeden z nich – žáner komédia málo vystihuje jeho podstatu. Áno je to trochu klišé, ale nie gýč. Príjemne ma prekvapila postava v podaní Karla Rodena. Zahral arogantného, necitlivého človeka, žijúceho vo vlastnom svete a pre seba. Nikto mu nie je dosť dobrý, nechváli, len kritizuje. Jeho život je sterilný, čistý a usporiadaný, ale prázdny. Matylda je excentrická - a toho som sa obávala, že v podaní Reginy Rázlovej pôjde o prehnanú pózu. Mimika jej tváre sa však s postupom choroby upokojuje a dokázala utlmiť svoje prejavy na minimum. Postava jej vnuka Pavla má asi vniesť do filmu humorné situácie a priblížiť ho aj mladšej generácii. Nakoniec však konštatujem, že film najviac zasiahne generáciu štyridsať plus, ktorí sa nad podobnými rodinnými tragédiami zamýšľajú alebo ich zažili a väčšinou sa tejto diagnózy obávajú. Pieseň „Waltzing Matilda“ dodáva emóciám silu. Pavel: „Proč jí říkáš Matyldo? A né mami?“ Karel: „Ona to tak chtěla.“ (09.05.2024)

Musím dát plný počet. Již několik týdnů ve mně tento film rezonuje a já stále marně hledala slova, kterými bych vyjádřila svůj vztah k němu. Není to největší filmový zážitek všech dob, dokonce to rozhodně není ani film roku, ale je to neskutečný citový zásah pro nás, kolem kterých prošlo něco podobného. Prožít si svůj film vytvoří možná silnější pouto, než by dokázalo vytvořit to největší umělecké dílo. Moje maminka mě přivedla k všemu krásnému, co může umění nabídnout. Dala mi nahlédnout do tajů literatury, představila mi hudbu a seznámila mě s filmem. Byla mým trpělivým průvodcem po křivolakých stezkách umění vinoucích se mezi haldami nevkusu. Nebála se mi ukázat to špatné, abych ho dokázala odlišit. Na sklonku svého života prodělala operaci a narkóza ji připravila o ducha. Nebylo to postupné, tak jako v případě Matyldy. A já možná Karlovi tak trochu závidím, že měl čas se s tím vyrovnat, že měl možnost ještě ve světlých chvilkách své mámy najít její původní já. Filmového Karla situace hodně změnila, z nesmlouvavého exekutora se stal chápající člověk. Připouštím, že tenhle přerod mi přijde poněkud umělecky nadnesený. Ale je to jediná drobná vada, kterou na snímku nacházím. Regina Rázlová vyzrála v naprostou hereckou špičku. Majitelka jedněch z nejkrásnějších nohou československého filmu sedmdesátých let se nezdráhá promenovat před kamerou rozčepýřená, s vykasanou noční košilí a bez mejkapu zakrývajícího brázdy vrásek. Ve chvílích, kdy je Matylda zmatená, máte chuť ji nabídnout pomocnou ruku a odvést si ji domů, tak zoufale působí. I když jsou filmů s podobnou tématikou spousty, jen hrstce z nich se daří to, co se povedlo Waltzing Matildě, vystříhat se citovému vydírání a patosu. (01.05.2024)

Přišla v noci - Netflix adaptation. Film je noční můrou pro každého syna, co má špatné vztahy s mámou. Přišla v noci byla dost černou ale mrazivě přesnou alegorií o senilní vykostěné mrtvole, co vydává pomalé výdechy z huby, a smradlavé výfukové plyny z řitního otvoru, a tohle je zase moc, jak to bolševicky nazvat “hollywoodsky”? Je na to správný termín. Zkrátka, film jakože koukatelný, zachraňuje to Roden, ba jediný česky herec, nebo jeden z českých herců, co to z české doliny dotáhl i dál do světa. Hopkinsův Otec se mi daleko víc líbil, protože jsme sledovali tuhle Alzheimerovou nemoc skrze světa postiženého, ale tohle je zkrátka jen drama o napraveném exekutorovi, co se rozhodne místo brávati - dávati zadluženým, nepřizpůsobivým a finančně negramotným pacholkům abstinenci, synek taktéž na výprask, co by měl dávat víc práce do kopání do hlíny lopatou, než do omamných látek, a holt dementní babiznu, co připomíná retro muzeum hororových voskových figurín, nebo exponáty mučicích nástrojů. Poetiku o chorobě, nebo nezvládatelnost sociálních ústavu to moc neřeklo, ale budiž! P.S. Knedlíky bez jahod? Proč mě to ještě nenapadlo? (04.04.2024)

Pred troma rokmi sa mi neľahko pozeral oscarový film Otec s Anthonym Hopkinsom, lebo v tom čase už moju babku trápil alzheimer. A ani teraz sa nemôžem na podobný film pozerať s odstupom, keď už to má babka za sebou. Bez ohľadu na kvalitu spracovania je dobré, že takéto filmy vôbec vznikajú a robia osvetu. Alzheimer býva terčom nie kvalitných anekdot o Nemcovi, ktorý schováva babkám veci, ergo synonymom pre vtipné zabúdanie. Ale ako môžeme vidieť, je to naozaj strašná choroba. Film Otec pozeral na demenciu z pohľadu postihnutej osoby, Matylda je skôr pohľadom rodiny pacienta. Téma bola spracovaná celkom verne, ale po filmárskej stránke to až také slávne nie je. Človek sa celé dve hodiny nezbaví pocitu, že sleduje film. Dialógy šuštia papierom, scenáristi tlačia postavy do vykonštruovaných scén. Rodena sme tiež už videli v autentickejších snímkach. P.S. Keď nám babka utiekla raz a to len z druhého poschodia bytovky na prízemie, považovali sme to za strašný prúser. Matylda utečie asi päťkrát, sama sa túla po Prahe a syn s vnukom len doma čakajú, než im niekto zavolá. (19.04.2024)