Hvězdy na čepicích

Kdeže akčné filmy osemdesiatych rokov, percentuálne najviac mŕtvych na počet postáv vo filme predvádza Jancsó vo Hviezdach na čapiciach. Po Beznádejných a Ticho a krik môže cítiť divák akúsi predvídateľnosť a monotónnosť ako prostredia, tak spôsobu vraždenia pri veľmi podobných sekvenciách. Tento film je akousi zmesou tábora v Beznádejných a vidieckeho prostredia v Tichu a kriku. Keďže sa jedná o voľnú trilógiu, nie je na mieste za opakovanie Jancsa kritizovať, ale ak by sa jednalo o kvadrológiu, repetetívnosť by už bola únavná a občas to cítiť aj v tomto filme. Je príjemné sledovať film, kde si režisér vystačí s hĺbkou poľa a nepotrebuje strihať, keď sa všetko zmestí do jedného dlhého záberu a všetko je prehľadné. Nemáme tu jasného hlavného hrdinu, nemáme tu príbeh, nemáme tu dobro a zlo a nie je nám doslovne podávané, že je to preto, lebo vojna kladných a záporných hrdinov nemá, to je predsa samozrejmé. Celá trilógia akoby vôbec neodkazovala na svoju dobu, neprestriháva sa totiž žiadna akcia z mesta, aby sme si dej mohli časovo a priestorovo zaradiť. Takýto efekt nazývame nadčasovosť. Červení alebo bieli, to je jedno, podľa Jancsa to bola všetko jedna zberba :) (23.04.2015)

Občianska vojna v Rusku, 1918. Polonahá skupina zajatých boľševikov dostala šancu zachrániť si holý život štvrťhodinovým náskokom pred skupinou vyzbrojených osedlaných menševikov. Chaotický beh, snaha sa skryť, prebrodiť vodu. Nad všetkými činnosťami číha smrť. Heslo dňa: Prežiť. Nasledujú obrazy potýčok, do ktorých vstupujú príslušníci oboch strán; divák ťažko rozoznáva, kto stojí na čej strane. Film sa vyhýba akémukoľvek vysvetľovaniu. Podstatné je konanie v danej situácii, kde sa treba rozhodnúť okamžite. Vraždenie si nevyberá, možno aj preto film nemá hlavného hrdinu. Niektoré výjavy vojnového besnenia pripomínajú veľkorysé krajinárske plátna. Roztrieštený sled scén bez súvislejšieho deja drží pokope premyslená choreografia. Netradičný pohľad, vyhýbajúci sa patetickosti o to silnejšie zapôsobí celkovým dopadom scén prestreliek a honov na ľudí. (03.10.2006)

Původní název zhruba znamená „Vojáci s hvězdou“ a jeden z Jancsóových vrcholných filmů opět účelně dezorientující a neklasickou dramaturgií zpracovává téma občanské války v porevolučním Rusku, boje mezi Rudoarmějci a Bělogvardějci, za přítomnosti maďarských legionářů. Kruté nelítostné scény, perfektní scénické choreografie pohybu armád po zemi či na koních navazují na Beznadějné (Szegénylegények, 1966) a předznamenávají „taneční“ filmy o revolucích, ideách a (ne)smyslu vraždění. Armádní skupiny si předávají „štafetu smrti“ a zdánlivě objektivní, vyvážený pohled (v podřízené úloze se většinou nacházejí spíše sovětští a maďarští vojáci) se především stará o to, aby v publiku vyvolal pocit zoufalství nad údělem lidstva: ničit, ohánět se šavlí, střílet, nevědět proč, nevšímat si na koho. Boj o život vyhrává jen Maďar Lászlo (symbolicky opět András Kozák), jenž v závěru po hromadné výpravě na smrt, při níž bezbranní zpívají Marseilleisu s maďarskými a ruskými slovy, tasí před kamerou šavli a uzavírá toto velké divadlo krutosti na širokém plátně pohledem zpříma na nás, plným vyděšení i výčitek. (17.01.2012)

Silnou stránkou filmu je rozmiestnenie a neustály pohyb hercov na scéne (mizanscéna). Táto práca je ozaj precízna a vo veľkých záberoch je radosť sledovať dokonalú organizáciu, v tomto smere napomáha veľmi dobrá kamera. Príbeh sa odohráva v roku 1918 kdesi v strednom Rusku a mapuje hlavne maďarských vojakov zainteresovaných v občianskej vojne červených proti bielym. A hoci je technická kvalita snímku neodškriepiteľná, problémom sú emócie. Síce sa neustále niečo deje, zabitých je tu pomerne veľa, ale rozhodne nečakajte vojnu v pravom slova zmysle, ide skôr o popravy, či hon na utečencov. Práve preto je zarážajúce, že chýba silná emócia, možno je to spôsobené, že príbeh nemá hlavného hrdinu. (08.03.2015)

Tohle se úplně klidně mohlo rozdrobit na epizodický film, ale v rukou Jancsóa vznikl nadmíru poutavý estetický zážitek, který ukazuje zvrhlost, pokoření i utrpení obou stran konfliktu. Skvělá a dynamická kamera se stává od prvopočátku jednou z hlavních postav filmu, provází diváka vodou, vzduchem, stepí i březovým hájem. Marseillaisa zde zní ve směsi ruštiny a maďarštiny velmi hrdě. Méně hrdě vyznívá vše, co se děje kolem polní nemocnice, která se stává středobodem touhy dobyvatelů, ať již z té, či druhé strany. A sestry se v němém úžasu snaží pochopit, kde se v lidech bere tolik touhy po násilí. (21.03.2021)