Ztraceno v překladu

Překrásný komorní příběh Sofie Coppolové a úžasný minimalistický herecký výraz Billa Murrayho. Jak může vzniknout postava s tak redukovaným hereckým výrazivem, jak může herec pouhým katatonickým výrazem tváře uhrát celou tak náročnou roli, jak mohou stažené mimické svaly vyjádřit existenciální prázdnotu života? Je to malý zázrak, ale v podání Billa Murrayho mohou. Jeho strnulý výraz podobně jako v Jarmuschových Zlomených květinách mluví více než herecké kreace mnohých jiných hereckých velikánů. Bill Murray má ten DAR. Zdatně mu sekunduje i čím dál lepší Scarlett Johansson. A třetí, možná nejdůležitější herec - neznámý a exotický svět současné japonské megapole, svět neznámé řeči, kultury, neznámých znaků, zvyklostí, tradic, svět úplně jiné dimenze, ač na povrchu stejný jak ten náš, západní, v hloubce kořeny sahající mimo náš rámec porozumění a chápání. A právě v takovémhle světě, na takovémhle místě se potkávají dva lidé, oba ve fázi hlubokého odcizení, frustrovaní životem své civilizace, ztrácející chuť žít život sice materiálně bohatý, ale bez obsahu a smyslu, a jelikož jsou oba vykolejení a neschopní prožitku štěští (motiv smutku je asi stěžejní v pocitové rovině), oba outsideři právě k sobě nacházejí cestu. V sémantické rovině filmu hraje významnou roli neschopnost dorozumět se (mýtus Babylonu), porozumět, a to nejenom napříč jazyky a kulturami (Ztraceno v překladu), ale i uvnitř kutury a jazyka vlastního (a možná i uvnitř sebe sama)... Motiv ,,ztracení se" je tu velmi akcentován a není to žádné bombastické ztracení typu seriálu Lost, ale ztracení se ve vlastním životě, ztráta orientace ve vlastním světě, ztráta motivu proč vlastně žít? Je to jakási metafyzická záležitost a tak se v jednom japonském anonymním hotelu potkávají spíše než dva lidé dvě duše... Tohle je absolutní film postihující fenomén dnešní společnosti, určitý stav mysli a podpovrchové pnutí, které nám materiálně založená západní civilizace přináší... Podobné filmy: Zlomené květiny (30.05.2007)

Milá Sophio Coppollová, chtěl jsem ti jenom říct, že nevím, jak je to možné, ale napsala a natočila jsi film, který jakoby mi byl přímo určen. Jako bychom se dlouho znali, viděli si do navzájem do hlav a věděli, že Bill Murray je nejenom geniální komik, ale dovede zahrát i něco víc. Jako bychom jenom čekali, až uzraje natolik, aby se z šarže samolibého misantropa přerodil v unaveného, ale životem poučeného muže, který už dokáže přijímat trapnost vlastní existence. Udivuje mě, Sophio, že spolu sdílíme i vášeň pro Japonsko, tu podivnou těžko čitelnou, ale fascinující říši znaků; že nahlížíme na její obyvatele nejen jako na zábavné exoty, ale jak také prostřednictvím konfrontace s odlišnou japonskou kulturou zjišťujeme něco důležitého o nás samých. Těší mě, že nacházíme společné zalíbení v talentované, inteligentní, přirozeně a netuctově půvabné Scarlett Johansonové, kterou, jak oba jistě doufáme, čeká ještě velká herecká kariéra. Možná je tvůj film osobnější pro mě, než pro tebe, ale jsem moc rád, že vidíme věci stejně, a že se sám nemusím pouštět do natáčení toho, co jsi svou melancholickou nedoslovnou obrazností, múzickým citem a smyslem pro významové ticho v mezeře mezi zvuky zvládla lépe, než bych to kdy zvládl já. Chtěl bych ti toho říct ještě mnoho, milá Sophio, ale jistě si rozumíme i beze slov, mé ženské dvojče. Udělala jsi krásný a křehký film, který mě potěšil a opravdově dojal jako máloco v kinech za poslední roky. Děkuju ti. Kéž by se ti tak dařilo i dál. (24.02.2004)

Sofia Coppola je čarodějka. Jinak si nelze vysvětlit jak můžu mít po nějaké hodině a půl tak pesimistického až depresivního filmu zakončeného několika minutami především obsahově nádherných scén tak intenzivní pozitivní pocity. Lost In Translation není jednoduše sledovatelný film, po první dvacetiminutovce mě držel nad vodou jen Bill Murray (chápu proč by do toho Sofia bez něj nešla), který si z toho babylónu okolo sebe dokázal dělat legraci a tím zachránit ztracenou (a nádhernou) Scarlett před sebevraždou. Just kidding...nebýt tohohle úvodu, nemělo by to o čem být. Vytrvejte a budete bohatě odměněni hereckým koncertem pro duo On a Ona. Karaoke a Scarlettina rafinovaná gesta, probdělá postelová noc, šepot a slzy... Sofia Coppola prostě naprosto přesně věděla, co chce říct. A jelikož nejsem přítelem filozofování a odkrývání toho, jak kterému momentu rozumím, budete mi to buď muset věřit nebo se se mnou opít, až budu mít nějakou slabou životně bilanční chvilku:) Dávám magických 90% a tleskám jedné z nejvýraznějších režisérek naší doby. PS: Tím, že jsem Tokio označil za babylón jsem vám toho spoustu zamlčel, ale to nevadí, ostatní o tom píšou dost zevrubně. Já osobně se tam ale po tomhle filmu budu ochoten podívat jenom, když se mnou bude v hotelu bydlet Scarlett. Na růžových kalhotkách netrvám;) Což mě vede k PPS: Giovanniho Ribisi jsem měl za inteligentního mladíka a on se zatím chová jako idiot:) (13.10.2007)

Film, který v dnešní době chyběl. Film o lidech s lidmi. Naprosto dokonalé herectví obou hlavních představitelů. Absurdita japonska obdivujícího a žijícího fenoménem jménem Amerika. Krásná kamera, obraz hudba.,.. a režie. Ta slečna to má v krvi ale stejně už nic podobného nikdy nenatočí. Takový film může být jen jeden. Jen jednou dokáže naprsoto pohltit a vším co říká člověka zaujmout a donutit k přirovnání sebe k postavám v tomto filmu. Tento film mě dostal. Pocit na konci se dá jen stěží popsat, musíte ho prožít a nejlépe si ho i užít ;-) stojí to za to ;-) kdo naslouchá hodně se doslechne :) (10.10.2004)

(1001) Sakra, Scarlett vůbec nezní jako Scarlett. No ale jestli jí během natáčení bylo fakt 17, tak se není čemu divit. Nicméně. Mám ráda Scarlett, mám ráda Billa, mám ráda filmy, kde se nic neděje, a mám ráda filmy o nenaplněné lásce, ale mezi mnou a Ztraceno v překladu nějak nedošlo ke kontaktu. Možná nemám ráda Sofii Coppolu. (29.12.2018)