Poslední tango v Paříži

Násilný a nekontrolovatelný výtrysk živočišných pudů složený do mozaiky chlípnosti. Pošmourné a atmosférické předměstí Paříže a jeden starý rozlehlý byt se spoustou špíny a temných zákoutí tvoří nezapomenutelný podklad k tomuto milostnému vzplanutí, pro které si ani neumím představit příhodnější místo. Démonicky úchylný Marlon Brando oddávající se svým zvrhlým sexuálním fantaziím mezi plesnivými zdmi svého nezařízeného bytu a jeho nevinná mladá oběť Maria Schneider posedlá chtíčem, která s ním sdílí lože uprostřed špíny a mrtvých krys, působí až dekadentně. Herci hrají jako o život a každý je svou rolí výjimečný a nezapomenutelný. Kamera a střih snad ani lépe nemohli vystihnout atmosféru a podtrhnout ráz celého příběhu. S pomocí světelných kontrastů vytváří nádherné kompozice, které dělají každý záběr neopakovatelný a nenahraditelný. Hudba jakoby vyrůstala ze samého děje a ještě přidávala na dramatičnosti už tak vypjatých scén. Jeden z nejsilnějších filmů odehrávajících se v Paříži, světě múz a umělců. (27.12.2008)

U mnohých filmů, které jsou považovány za milníky v kinematografii, dokážu pochopit, že se někomu mohou líbit. Ale co se komu líbí na tomto ordinérním filmu, z kterého sálá impudence, nechápu. Myšlenkové motivy? Pche, jedině tak na sex, případně kálení. Ano, dodívala jsem do onoho romantického momentu, kdy štáb prochází zahradou a setkává se se skupinkou chlapců. Hoši mohli na zahradě dělat naprosto cokoliv, mohli si tam hrát, mohli jít krást ovoce, mohli v ní jen odpočívat. Jenže to by Bertolucci nedovolil. Chlapci "se přišli vysrat." Ok, jestli je pro někoho umění použít co nejvíce zbytečných vulgarismů během filmu, ze sexu udělat veřejnou záležitost a při tom všem se tvářit strašně nad věcí, mě se to netýká. (12.02.2013)

Těžko hledat slova pro Poslední tango v Paříži. Snad jen otřepaná fráze: Filmová lahůdka Bernarda Bertulucciho. Jeho vidění, stylizace scén, cit pro záběr... To je prostě něco úžasného. Tak dobře "nasnímanou atmosféru" jsem dlouho neviděl. Ze začátku až surrenlisticky působící snímek se po celou stopáž nijak přehnaně nerozjíždí, naopak zlehka a jemně ukazuje kladné i záporné tváře Marlona Branda a Marie Schneider. No a právě v takové unylé citovce působí dekadentní sexuální scény jako pěst na divákovo oko. Bravo! To vše by však byla samozřejmě jen prázdná režisérova snaha nemít k dispozici takového Pana herece, jakým byl Marlon Brando. Velmi těžkou postavu uchopil naprosto skvěle a nedovudu si tady představit asi nikoho jiného. Ne vážně, snad žádný záběr tady není zbytečný nebo navíc, každá věta má svůj smysl (ale zase s tou hloubkou bych to nepřeháněl jako někteří zdejší)... prostě Tango mě dostalo. I'll show you this family's secrets! (01.03.2009)

Zdrcující film o odkapávání… života, vtěleného v pohyby a slova: nesvobodná bytost se pohybuje městem jako plíseň a pokrývá všechno jeho dění; všemu, na co naráží, rozumí jen jako projevům své potlačené touhy; a vše rozpouští v tíze svých vzdálených závazků… Místy až fascinuje, jak ta temná vyprávěnka zesměšňuje neumělost, zmatenost a únavu Brandova nahodile osvojeného konvenčního herectví, které inkarnuje mužství, zapomenuté v dálavách věků a nyní jen připomínané jako zhojená rána. Přes všechny ty konfrontace, v nichž se zdá tento zaujatý – zdánlivě tvůrčí pohyb – hrát hlavní roli, je to však ono vyvrhnuté ženství, které učí diváky i hrdiny pojmenovávat, a tedy i orientovat se v poskytnutém světě… Nade vším ale září Léaud jako nesrozumitelné interpunkční znaménko, které všemu náhle zahlédnutému dává ustavičně nový smysl, a mění tak snímek ve film, obraz v donekonečna roztáčený pohyb, který vše pojímá a vše proměňuje… Dlouhý pohled do tmy, který ji nakonec dokáže přečíst a nad tím sdělením – zbělat… (13.01.2018)

Úplně nahá žena, zobrazení análního sexu a vykřičení zoofilních erotických fantazií. Kulturní-sexuální revoluce si o takový plod říkala a Bertolucci ho na plátna kin dodal v roce 1972. O pár let předtím veřejnost ani nedýchala vzrušením, když rádiové vlny poprvé přenesly slovo „fuck“. O pár let později bylo pornografie a vulgárního jazyka všude plno. Bertolucci prolomil jednu hranici, to je asi pravda, takže vstoupil do historie. --- Ovšem ne každý vstup do historie si zasluhuje uznání. Někdo musel být první, kdo si před lidmi vytáhl holuba z nosu. Ostatní ho možná okřikli, možná obdivovali, každopádně dnes je ten čacký revolucionář po zásluze zapomenut. Má tenhle film v něčem větší hodnotu než první „fuck“ v rádiu? Pochybuji o tom. Charaktery citově unaveného a zhýralého dobrodruha a hrubým sexem fascinované mladice nejsou ničím pozoruhodné, navíc se s nimi Bertolucci zvlášť nepáral. Příběh je banální voyeurská erotická fantazie, a jsem přesvědčený, že Bertolucci jakýsi slabounký děj slátal výlučně proto, že tenkrát dost dobře nemohl natočit prosté a dějeprosté porno. --- Takže, vytáhněte si z nosu co tam zrovna máte a představte si, že jste na státní recepci. Čin je to banální, ale vaše společenská výpověď bude důrazná a náležitě skandální. Hurá. (09.10.2011)