Sbal prachy a vypadni

Připravíme si Guye Ritchieho v celku ponoříme do vroucí vody, přidáme kvalitní slovní humor, perfektní britský dialekt, nakrájíme pár tupých zlodějíčků, přimícháme tvrdé, nebo podle chuti vyšinuté gangstery, okořeníme prvotřídním skunkem, do vařicí vody přilijeme půl milionu liber, dochutíme starýma mušketama, vše řádně promícháme, aby nám to krásně zhoustlo a nakonec vytřídíme zbytky a konzumujeme to nejlepší. Plnej počet jsem ovšem dal jinam, určitě víš kam. (23.05.2012)

Několik skupin dementů se zde dvě hodiny nahánějí ve snaze ukrást peníze, drogy a zbraně v tarantinovsky střižené gangsterce s typicky anglickým (ne)humorem. Vypiplané finálě potěší, zbytek už vcelku nikoliv. Praotec většiny laciných brakových indie podpultových gangsterek - takže vysoké hodnocení ze sentimentu a průkopnictví chápu, sečteno podtrženo je to ale veskrze totální (ne)vtipná taškařice. Nic víc. (23.11.2021)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Po delší době jsem mrknul znovu na Ritchieho prvotinu. Mezi postavami je hromada drsňáků. Někteří jsou v tom, že dělají ze sebe drsňáka, úspěsnější, někteří míň. Super ale je, že jsou zároveň taky poměrně dost civilní a tím pádem i realističtí. Není to tak přehnaná stylizace nereálných nadsamců, které rád používá Ritchie v novějších filmech. Film je projetý nějakým zvláštním žlutohnědým filtrem, díky kterému je vlastně vizuálně docela neatraktivní, ale to vyvažuje vychytaná režie plná cool záběrů. Příběh je taky překvapivě povedený. Sledujeme všemožné zlodějíčky a gangstery, kteří chtějí se sebou navzájem vyjebávat, díky čemuž se dá do pohybu spirála událostí směřující k velkolepému akčnímu finále. Lock, Stock and Two Smoking Barrels je hodně povedený film (podruhé se mi líbil dokonce víc) a opravdu působivý debut. (8/10) (11.06.2021)

I když jsem Snatch. viděl dříve, tak Lock, Stock and Two Smoking Barrels mi příjde v několika směrech lepší. Má dokonalý a propracovanější příběh o jednom podělaném haretním turnaji a tašce plné peněz, vtipnější scénář a stylovější kameru. Za to Podfu(c)k je svižnější a má Brada Pitta, který jako cikanský šampion nemá konkurenci. Tak i tak, Guy Ritchie má pro gangsterky cit a vyneslo ho to do nebes! Další výborná podívaná! (06.04.2008)