Sbal prachy a vypadni

Ritchie v tomhle ohledu nikdy nezklame! Dost možná jde o nejlépe promyšlenou gangterku, jakou jsem kdy viděl a to jsem si jich odškrtl mnoho! Mezi další výrazné kvality bezpochyby patří ohromná dávka humoru a propracovaná akce, ze které nikdy není vidět více než je potřeba. Stejně jako většina děl tohoto umělce, je vyprávěno v mnoha rovinách a nezaměřuje se pouze na hlavní hrdiny. A nebo spíše takto, hlavních hrdinů by mohlo být mnoho, stačí si jen vybrat. Důležitých postav je vlastně tolik, že už ani nevím jejich jména. Nicméně má každá skupinka v příběhu dostatek prostoru a jejich činy je nakonec důmyslně svedou dohromady, přičemž nastane ve finálních 15-ti minutách nejmně pět důležitých zvratů. V minulosti jsem již považoval například Snatch za mistrovské dílo, později i novodobé Gentlemany. Zde mi to trvalo poměrně dlouho, neboť se nerad vracím a sleduji filmy starší než z roku 2000. Musím však konstatovat, že v tomto případě je starší lepší a mé neotřesitelně oblíbené filmy byly tímto pravěpodobně překonány. Zbytečně dloho mi trvalo, než jsem se pro toto dílo konečně rozhoupal a nyní nemohu myslet na nic jiného než, jak asi vypadá prodloužená verze. Tak snad se k té dvouhodinovce dostanu někdy v nadcházejících letech. 99% PS: Nikdy jsem neviděl Jasona Stathama takto mladičkého a hubeného. (02.09.2021)

Báječná historka z podsvětí, už dlouho jsem se u filmu tak nepobavil, jako když jsem za zvuku hudby z Řeka Zorby sledoval zločineckou bandu, která se připravuje postřílet jinou bandu, která se ale připravuje také, a přitom ani jedna strana přesně neví, kdo proti nim stojí a oč mu vlastně jde. Guy Ritchie zkrátka už v debutu přinesl všechno to, co mám na jeho filmech tak rád. Plus Stinga. (15.03.2021)

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Nebudem tvrdiť, že "niečo" na tomto šialene premyslenom cool filmíku rokmi nezostarlo. Pre koniec deväťdesiatok a pre vtedajších stredoškolákov a dvadsiatnikov vrátane mňa maximálna lahôdka. Stále to ale aj dnes parádne šlape, hlášky občas parádne prekvapia a občas, sem tam, aj vyšumia. Nebudem tvrdiť, že sa mi iný Ritchieho film páčil viac, bola by to lož. Dokonca u mňa predstihol aj omnoho viac prehypovaný Pulp fiction. 90%. (17.07.2016)

Vyčínanie štyroch vypečených gangsterských skupín v originálnom scenáristickom a režijnom pojatí, ktoré odštartovalo vlnu nového subžánru. Trochu previnilo dávam iba štyri hviezdy filmu, ktorý má neotrasiteľné miesto v zlatom fonde gangsteriek. Vidieť ho v roku 1998, pred Snatchom, ktorý je naozaj ešte viacej vypiplaný, plný počet by bol jasný. (14.09.2011)