Magická hlubina

V The Big Blue se setkávají dva druhy lásky. Jedna žárlivá, toužící toho druhého vlastnit a neschopna přijmout, že její kontrole určitá oblast života jejího objektu uniká. Druhá je hůře definovatelná; láska k potápění, moři, klidu hluboko pod hladinou a organismům tam žijícím. Možná je stejně žárlivá, tímto testem ale nemusela projít, každopádně z pohledu té první je naprosto nepochopitelná. A tyhle dva druhy se ukáží být (překvapivě) nepříliš kompatibilní. Až se jeden nediví, že má Jacques vždy takový problém najít důvod, "proč se vrátit tam nahoru" - podvodní záběry jsou opravdu příjemné a sálá z ních obrovský klid. Nu a nahoře na něj čeká Rosanna Arquette. Pochopil jsem, proč byla jedním z prvních cílů kanadských vojsk při útoku na USA (v SP: Peklo na zemi) rezidence Arquetových. Už dlouho jsem neviděl tak mizerný herecký výkon, který výrazně škodí celému snímku. Nejde o zcela vážný počin, spíše mi připomíná formát rodinného filmu pro nedělní odpoledne. Poněkud vykonstruovaný příběh s hezkým poselstvím, roztomilá zvířátka skákající a pískající v režisérově rytmu, hodně humoru (DOKONALÁ příprava japonských potápěců!), nepříliš dobří herci. Příjemná podívaná, v níž mě ale mnoho věcí vyrušovalo od *skutečně* hodnotného filmového prožitku. (02.01.2008)

Nečekám, že by ještě nějaký režisér dokázal krásněji natočit neskutečnou nádheru oceánu. Magická hlubina připomíná film jen tak mimochodem, protože hlavní roli zde hraje nekonečný a hluboký oceán. Celé to na mě působilo spíše jako dokument, ve kterém zní krásná hudba Erica Serry. Moře je zároveň tichým svědkem příběhu přátelství, rivality a lásky. Krásný zážitek, jenž nemá ve svém žánru konkurenci. (05.11.2012)

Za mě tak trochu projekt á la „splněno, ale nepotřebuju nikdy víc“. Dva ve volném potápění soupeřící borci si žijí své sny, smrt pro ně nemá stejnou hodnotu jako pro ostatní, a tak nějak vytvářejí základ příběhu Luca Bessona, který vyrůstal na pobřeží Středozemního moře, sám má k potápění vřelý vztah a podvodní snímky ho už v dětství uchvátily. Modrá krása plná ticha je místy úchvatná, celkově ale z vizuálu do stropu neskáču. Poetická záležitost s palcem nahoru pro Erica Serru. Délka ovšem extrémní. (10.07.2019)

Jsem naprosto perplex z oněch místních 84% tomuhle vysokoprocentnímu koncentrátu líbivého kýče a středoproudového humusu. Ukázkový reprezentant toho nejohavnějšího typu filmů, jaký si umím představit. Radši už budu taktně mlčet, napadají mě totiž jenom jízlivosti, výsměšnosti a primitivní vulgarismy. (13.02.2016)

Kdysi jsem viděl klasickou verzi, teď tu skoro tříhodinovou. Nějaký výrazný rozdíl nevidím. Hlavní hrdina mi nebyl moc sympatický, delfínovská poetika brzy začala lézt docela na nervy, ale celkově to není vůbec špatný film. Střídání prostředí mu hodně svědčí. Jean Reno je zábavný a Rosanna Arquette byla fakt kus. (26.11.2020)