Desperado

Tenhle tequilla western si vždycky užívám. Užívám si minivystoupení Quentina Tarantina i jeho gloriózní konec, jako vždy výtečného Steva Buscemiho, horkorevnou hudbu a mexikánsky divokou akci. Rodriguez podává na režisérské sesli dost možná nejlepší výkon kariéry a El Mariachi v podání Antonia Banderase má grácii velkých hrdinů-mstitelů. Desperado není vlastně ničím víc než klišovitou střílečkou se zápletkou tradičních westernů. Fórek je v tom, že si to dobře uvědomuje a v mnohých citacích je až kousavě parodický. Na jednu stranu švanda, na druhou stranu brilantní a napínavý akční film o kytaristovi, který své fláky provozuje v komorních aranžích pro dvě brokovnice... To můžu! (18.07.2004)

Desperada předcházela skvělá pověst zámořského Limonádového Joea, ale otevřeně řečeno, jeho odkazu zůstal mnohé dlužen. Oč méně je desperado vtipný, o to více je akční. Já ale nejsem příznivcem akčních filmů, navíc scénář mi přišel jen průměrný a především nevyrovnaný. Silné momenty se - především v druhé půli střídají s vatou vyplněnou samoúčelným násilím. K tomu, abych Desperáda akceptoval, potřeboval ještě kousek nadhledu a vtipu navíc.Celkový dojem 55 %. (20.12.2007)

Tak tuhle záležitost můžu úplně pořád... Banderasovo charisma prýští do všech směrů, Buscemi válí, Salmička Hájků se pohupuje a Robert Rodriguez šije velice chytrou a zábavnou jehlou. Na první pohled je Desperado pouze přemrštěným akčňákem, na pohled druhý je ale všemožně prošpikováno neustálým spikleneckým pomrkáváním - v čele se stále stejnou dvojicí kaskadérů, přes vystřílený bar (a scénu s hledáním nabité zbraně :), černý humor pod podrážkou a Tarantinův branicový dloubák jako třešničku navrh. Ačkoliv vůbec nemusím Spy Kids, za tohle Rodriguezovi jednou vytesám sochu... (08.12.2002)

Roberta Rodrigueze mám sice rád, ale jeho dva nejchválenejší filmy (čili Desperada a SinCity) vážně moc nemusím. Jako scénárista není Rodriguez schopen napsat pořádný příběh, který by diváka vtáhnul, takže veškerý drajv Desperada je zavislý na intenzitě nadneseně brutální akce a parodizujícího humoru. Křivka této intenzity má pohříchu klesající chrakter, takže na konci jsem se už docela nudil a závěrečné zúčtování s hnusným prostřihem do nemocnice můj dojem pohnojilo ještě více...60% (22.12.2007)

Dávno pryč jsou noci, kdy drogový boss Bucho usínal s pocitem dobře vykonané práce. Nyní spí s jedním okem otevřeným, s prstem na spušti odjištěné pistole a děsí se chvíle, kdy se ve dveřích objeví ON - El Mariachi. Tento mstitel, vláčející s sebou kytarový futrál napěchovaný zbraněmi různého kalibru, se totiž pomalu prostřeluje zástupy pěšáků ke svému poslednímu cíli. Buchovi bojovníci se vracejí z bojů ve stále řidších sestavách, čemuž se nelze divit, když občas nerozeznají střílejícího hudebníka od zběsilého vrhače nožů Navajase. (06.10.2009)