Čtyři pokoje

Nechci vypadat, že opisuji, ale to co se píše níže je naprostá pravda. První dvě povídky jsou absolutně debilní, totálně trapné a bez veškerého nápadu. Ty další dvě jsou ovšem naprosto úžasné. Těžko říct zda byly první dvě povídky tak debilní zcela záměrně, aby vynikla krása zbylých, nebo zda jsou první dva režiséři kokoti. Každopádně, Rodriguezova třetí povídka je naprosto senzační celá a čtvrtá tarantinovka má jeden geniální okamžik, který mě absolutně odrovnal na dobrou minutu. Dle váženého aritmetického průměru (s jehož výpočtem vás nehodlám zatěžovat) vidím svoje hodnocení na 3*. (20.10.2013)

Úvodní povídka je vážně slabá, druhá už lepší a třetí a čtvrtá nemají jedinou chybičku. Ať už to jsou Rodriguezovy kouřící a popíjející děti nebo Tarantinovy hravé dlouhé záběry, konečně to je zábava a radost sledovat. Navíc se dočkáme pořádně působivých point a oba pánové také zřejmě věděli, jak zkrotit Tima Rotha, protože se v jejich pokojích najednou stal o něco snesitelnějším trotlem. Chválím také povedené úvodní "růžovopanterovské" titulky. (06.02.2016)

Co to jsou Čtyři Pokoje? Velmi svérázný herecký koncert geniálně šíleného Tima Rotha nebo pásmo čtyř příběhů VELMI rozmanité kvality? Bohužel obojí. Bohužel proto, že první příběh je naprostým kýčem o ulítlém sabatu (byť přítomnost Valerie Golino a Marisy Tomei pomáhá;)) a druhý je jakousi podivnou psychohrou, jejíž jediné pozitivum je (kromě Rotha) skrz Jennifer Beals podaný důkaz o tom, že osmdesátá léta byla vizážistické Zlo...ale proč se divit, projděte si filmografii Rockwella a Andersové (nebo naopak, výsledek to nezmění:)). Naštěstí je tu ještě druhá polovice, jejíž první polovině;) vévodí "obrazová poetika Roberta Rodrigueze", a u které se prostě nejde nesmát. A pak přijde finále, které dává tušit, že první dva režiséři byli druhými dvěma sprostě použiti jako předskokani a ne jako rovnocenní partneři. Tarantinův příspěvek je jako obvykle poctou něčemu, co jsem nikdy neměl šanci vidět (ale hrál v tom prý Steve McQueen a prý to byla klasa), a má to osobitný štýl, který až leze na nervy...ale stejně vás překvapí genialita rozuzlení, nemluvě o Bruci Willisovi, fuckujícím do telefonu snad víc než Mel Gibson. Je mi líto, ale jako celek to prostě nemůže dostat víc než 60% (zprůměrujte si dvě čtyřicítky a dvě osmdesátky). (28.10.2010)

Soundtrack Combustible Edison: 1. Vertigogo (Opening Theme) [2:35] 2. Junglero - Combustible Edison [1:54] 3. Four Rooms Swing [2:11] 4. Bewitched (TV theme) [1:01] 5. Tea And Eva In The Elevator [0:55] 6. Invocation - Combustible Edison [1:26] 7. Breakfast At Denny's [3:57] 8. Strange Brew [0:27] 9. Coven Of Witches [0:59] 10. The Earthly Diana [0:36] 11. Eva Seduces Ted [2:10] 12. Hallway Ted [0:31] 13. Headshake Rhumba [0:41] 14. Skippen, Pukin, Sigfried [0:29] 15. Angela [0:46] 16. Punch Drunk [2:57] 17. Male Bonding [3:06] 18. Mariachi [0:29] 19. Antes De Medianoche [2:45] 20. Sentimental Journey - Esquivel [2:39] 21. Kids Watch T.V. [2:03] 22. Champagne And Needles [2:06] 23. Bullseye [1:01] 24. Harlem Nocturne - Esquivel [2:30] 25. The Millionaire's Holiday [2:13] 26. Ted-O-Vater [0:39] 27. Vertigogo (Closing Credits) [5:33] 28. D [0:25] 29. Torchy [0:16] (09.06.2011)

Vysloveně slabá záležitost. Nenápaditý povídkový výkřik do tmy, který tehdy stejně jako dnes upoutával jen hromadou známých (nikoli zajímavých) jmen pospolu. Na úvod tu máme moment z čarodějnického sabatu, Madonna provokuje, Ione Skye ukazuje prsa a Valeria Golino je sice povědomá tvář, ale dneska už ji nikdo nezná jménem... a tahle skupinka spolu nedokáže vůbec nic. Naprosto nic. Pokračujeme storkou o tom, jak se dvojice baví tím, že nechává do svých sexuálních hrátek nahlédnout pikolíka, a ano, Jennifer Beals byla a je sexy, ale nic víc. Po té se staneme svědky Rodriguezova prequelu ke Spy Kids. Ok. A závěr? Ten se nás snaží přesvědčit slovy samotného Quentina o tom, že Čtyři pokoje nejsou úplný bullshit, ale drží pohromadě. Což je ten největší omyl. (05.06.2017)