Normální lidi

Přesně tenhle seriál pro mě představuje žánr romantické drama. Velmi silný, neobyčejně obyčejný příběh o životě dvou lidí, který se mi takřka hned vryl pod kůži, aniž bych znala nebo snad dokonce četla jeho knižní předlohu. Z technického hlediska nemám co vytknout, protože kamera byla perfektní a hudba naprosto dokonale pomáhala vykreslovat city, kterými byl tenhle počin tak přeplněný, až přetékal. Někomu to může připadat nudné, pomalé a vleklé. Já se považuji za velmi netrpělivého diváka a rozhodně jsem se nestihla začít nudit; naopak jsem musela koukat co nejdříve na další epizodu.  Za mě to je nádherná ukázka toho, že láska má mnoho forem a že občas rozhodně nestačí, když se dva mají rádi, byť jsou jejich city opravdové a hluboké... Že občas je těch vnějších i vnitřních faktorů příliš mnoho na to, aby to mohlo fungovat a aby se s tím dalo pracovat. Hlavní dvojice pro mě byla velmi sympatická a ta chemie mezi nimi až neuvěřitelně dobře fungovala a působila tak reálně, že mi jejich (byť lehce depresivní) love story doopravdy přirostlo k srdci a celou tu dobu jsem jim neuvěřitelně fandila. Působilo to tak... skutečně, bez obalu. Daisy Edgar-Jones a Paul Mescal si za tenhle herecký výkon zaslouží minimálně obrovský potlesk. (05.09.2022)

Bolest. Bolestná láska. Bolestná láska dvou nenormálně normálních lidí, která jednou skončí. A je to vlastně v pořádku. Pojem šťastná a vyrovnaná láska byl v povědomí veřejnosti už několik staletí zafixován jako dlouhodobý vztah, narození dětí, bezpodmínečná vzájemná podpora a důvěra – zkrátka všechny atributy stabilní zralosti. Na první pohled ideologické klišé naplňují i Normální lidé. Celá zdánlivě banální zápletka ale tkví ne v hluboké pointě, avšak v rozkošných a bolestných nuancích – drobná nedorozumění, zrady, bezpodmínečná intimita (tělesná i duchovní), pochopení v nepochopení a odcizení. Dle japonské legendy se říká, že červená nit osudu nás dá dohromady se spřízněnou duší. A divák může jen s napětím očekávat, zda se to týká i Marianne a Connella. První láska ale vždy skončí. A ačkoli je to bolestný proces, je rovněž zcela normální. A právě to dělá ze seriálu natolik aktuální počin jako bývali kdysi Skins. Autorku románu bych ostatně přirovnala k Salingerovi mileniálů. Zdejší absolutní holost vztahů, odpoutání se postav od všeho vnějšího a povrchního a sotva postřehnutelné detaily (gesta, pohledy, intonace) mají kolosální význam pro celistvost díla. Normální lidé si dovolili vytáhnout vnitřní kypící monology, všechny hanebné i čisté emoce a tím ukázat, že navzdory proměně scenerie a doby je člověk v jádru překvapivě univerzální a změně epoch se přizpůsobí více, než si myslíme. (08.07.2023)

Coming-of-age drama o tom, jak jsou středoškolské vztahy formovány zdáním, jak může být malé sobectví pod tlakem reputace ničivé a jak velkou proměnou mohou na vysoké projít lidé na střední stydliví. Je to pozorný, nepřikrášlený příběh o dospívání a vztahu dvou studentů irské střední školy a později dublinské Trinity College, Marianne (Daisy Edgar-Jones) a Connella (Paul Mescal). Teskná atmosféra vztahu odsouzeného i přes duševní a tělesné souznění k zániku, protože to zkrátka přichází s věkem. Seriál hluboce vystihuje rozdíl mezi lidmi, kteří tápou na střední a vysvitnou na univerzitě, a těmi, pro něž je střední škola vrcholem popularity a života. Herecké podání a vycizelovaný scénář, který se ovšem nepředvádí, jsou všechno jen ne obyčejné a normální. Něžný i drtivý a subtilním způsobem mimořádný seriál. (03.02.2024)

Pohled na mladé hledající se lidi, kteří jsou si vzájemně opravdu vším, překonává neoliberální mlžna i postmoderní křeče. Možné je vždycky všechno, zvlášť když příběh i scénář jsou dobře napsány, režijně ztvárněny a v protagonistech skvěle ztvárněny. Vyvolává to vzpomínky na druhou světovou válku, pracovní nasazení i nedobrovolné vojenské působení, vzájemná nedobrovolná partnerská i manželská vzdálení, provázená podobnou pohlavní uvolněností i svazky, které vydržely a překonaly. Je dobré si říci, že je to možné i dnes i v mladých subgeneracích. Osvědčené, byť bolestné, nemusí být a často také není špatné. (14.06.2023)

Jenom chvíli po dočtení knihy jsem narazil i na její seriálové zpracování, které se předlohy celkem věrně. Po seriálech o středoškolácích v USA, u kterých chování z našeho pohledu představuje jiný živočišný druh, je tohle relativně osvěžující. Přesto ze seriálu, ještě mnohem víc než z knihy, trčela nejasná motivace postav. Vizuálně a filmařky je to na plný počet, ale dějově a motivačně je to peklo. Nepohledností Connela (viz spygirl) jsem se netrápil, Marianne byla pohledná a to seriál trochu zachránilo. (07.03.2021)