Candyman

Candyman, Candyman, Candyman, Candyman, Candyman. Zkusil jsem to, vlastně už podruhé, a žádnej Tonny Todd s hákem se mi nezjevil. Repríza již před léty zhlédnuté lahůdky nezklamala. Mysteriozní a podmanivý příběh zvýrazněný nápaditou kamerou, originální výškové záběry neustále překvapovaly, vychází z amerických městských legend a do duchařského tématu vnáší svěží vítr v podobě do klasických schémat příliš nezapadajícího netvora. Ohákovaný a včelonosný strašák Candyman má prostě, nejen díky přebujelému charismatu Tonyho Todda, šmrnc a rozplétání jeho legendy na celovečerák v pohodě vystačí. Navíc závěr je grandiozní. Vypouštím čtyři včelky. (22.10.2015)

Většina kvality toho filmu spočívá v tom, jak smrtelně vážně se bere. Slasher se soundtrckem Philipa Glasse - jak k tomu vůbec došlo? Připomíná to současnou vlnu vysokých hororů typu Uteč, kde se žánr plně odevzdává sociální kritice a nesnaží se to nijak skrývat. Velmi výjimečný film v kontextu své doby, ale osvěžení i dnes. (02.09.2021)

Nadšenie z novodobého pokračovania ma prinútilo pozrieť si pôvodný film. Jediným plusom je Virginia Madsen, ktorá kombinovala sexy vzhľad a herecké schopnosti, čo je v hororovom svete niečo naozaj bonusové. Na prvú dobrú mňa napadne, ako ďalší vhodný príklad, Naomi Watts a Kruh. Candyman z roku 1992 nemá ani zďaleka tak vymazlený vizuál ako pokračovanie. Čo však majú oba filmy spoločné? Ani jeden nevzbudzuje strach. Candyman 2001 je skvelo vyzerajúca strašidelná báchorka, Candyman 1992 je psycho drama s nadprirodzenou nadstavbou, ktoré z dnešného pohľadu je dávno za zenitom. Vykašlite sa na originál a skočte hneď na pokračovanie. To Vám všetky dôležité udalosti prerozpráva a prsia Virginie si dohľadáte cez Google. (26.09.2021)

Dost doslovně pojatá nietzsechovská teze o zírání do propasti, která má schopnosti stát se tím, o čem vypráví. Ale třeba se pletu a vy byste po dokoukání do toho zrcadla pětkrát Candyman řekli. Tenhle film tristně zapadl do kategorie pozdně osmdesátkových slasherů a trochu si za to může sám v momentech, kdy si není schopnej odpustit jednoduché variování klasických lekaček, jakkoli brutalita posouvá film lehce za hranici obvyklého slasherového pohodlí. Zaslouží si však daleko vyšší pozici, protože nejde o nic menšího než obecný popis mýtu, jeho geneze, univerzálnosti, naší schopnosti se do něj projektovat a hlavně jeho neuchopitelnosti v důsledku nedůvěryhodnosti veškerých jeho zdrojů. Mýtus je zde něco nepříjemně abstraktního, co však působí ještě nepříjemnější, zato dost konkrétní bolest a smrt. A Candyman je mýtus obzvláště vypečený, protože zatímco ačkoli jako každý jiný je vděčný za svoji existenci lidem, kteří v něj věří, tak s těmi, kteří se mu vysmívají zamete tak, že si opráší pověst zase na pár dlouhých let. Zkuste se téhle neprůstřelné klauzuli vyhnout.____Každopádně pokud tu noc, kdy jste viděli Candymana, vás probudí zvuk, který zní jako zaklepání na dveře, vy bydlíte sami v malém bytě uprostřed města, začne se vám chtít na záchod, který laškovný architekt navrhl přesně zády k zrcadlu, ke kterému se musíte chtě nechtě otočit a když to všechno zmáknete, vracíte se do místnosti, kde jste automaticky dříve nechali přehozený kabát přes opěradlo vysoké židle... no můžete se rovnou přichystat na to, že se s ranním úsvitem seznámíte osobně. Kamarád říkal... (01.06.2020)

"Helen, Helen, Helen, Helen, Helen..." 8-o . . . Výborný a přes určitou žánrově netypickou vizuální střízlivost velmi působivý horor na téma >živoucích městských legend< a snad až na tu trošku nesmyslnou ohňovou scénu v závěru velmi skličující film v celé té zobrazené fatální marnosti... Skvělá hudba P.G. vynikajícím způsobem dokresluje atmosféru strachu a bezvýchodnosti ve snaze vyhnout se jednou danému prokletí, se kterým není radno si zahrávat a pokoušet věci tajemné prostou lidskou nedůvěrou... Film, ze kterého vás bude mrazit a budete mít dozajista pár dní problém podívat se beze strachu do zrcadla, natož při tom vyslovovat nějaké to jméno... ;o) (19.10.2006)