Okja

SPOILER ALERT! Nemohu si pomoci, „čtu“ tenhle film jako kritiku instrumentální racionality (na okraj: kromě níže uvedeného mě k tomuto čtení vede i to, že východní si Asie po staletí pěstovala k „instrumentalismu“ kontra-tradici, resp. tento v tomto prostředí zakořenil – „díky“ – všeprostupující globalizaci mnohem později než v Evropě, potažmo Americe). Tolik legitimních cílů, ale co ty prostředky k jejich dosažení? Skutečně, jak se říká, účel světí…? Má Lucy Mirando (jako vždy perfektní Tilda Swinton) právo nakrmit (a přitom si - proč zastírat - slušně namastit kapsu) lidstvo masem geneticky modifikovaných prasátek? Má být osvobození zvířat absolutní (go vegan; konec vědeckých pokusů na zvířatech; uzavření cirkusů a zoologických zahrad; atd.) – nic na světě není zadarmo, pročež toto za cenu obětování jedné konkrétní, bolest cítící bytosti – jak si přeje Jay (talent od Pánaboha Paul Dano) a jeho parta? Může na samotě v horách živořící (a k smrti se blížící) dědeček zabezpečit svou sirotčí vnučku, avšak proti její vůli, za cenu zlomení jejího srdíčka? Jak už jsem naznačil, je bohulibé bojovat proti světovému hladu (Lucy) a každodennímu utrpení zvířat (Jay), je chvályhodné snažit, aby váš potomek po vašem odchodu netrpěl materiální bídou (děda) a je ospravedlnitelné (pro rozvoj společnosti možná dokonce žádoucí) chtít být úspěšný a bohatý (opět Lucy, resp. její zlé dvojče), v čem tedy tkví problém/kontroverze? V tom, že ani jednoho z těchto plánů nelze dosáhnout bez manipulace, bez zneužití Okji. Nakonec i ta partička zdivočelých ekologů potřebuje, aby Okja doputovala na místo určení (jak je v jejím životě pěkně vše nalinkováno), aby mohlo být zaznamenáno, jak ošklivě je s ní zacházeno. I proto – tedy ne kvůli tomu, že by se Džun-ho Pong obával, že budu obviněn, že straní ekologickým aktivistům – nejsou tito vykresleni neproblematicky (totiž s jistou špetkou směšnosti, hysterie a sklonům k násilí), i když samozřejmě s mnohem většími sympatiemi pro jejich konání než u nadnárodního korporátu reprezentovaného Lucy. A tak jedinou osobou, která je zde vykreslena jako hodná následování, je Mija. Ta jediná k Okje přistupuje jako k živé, cítící, autonomní bytosti. Nepohlíží na ni zkrátka jako na věc, neškatulkuje ji (kupř. jako potravu, hračku, kuriozitu, prostředek v boji za osvobození zvířat), nýbrž se k ní vztahuje jako k příteli, bezprostředně. Když nad tím tak přemýšlím, tak i tohle by mohl být jeden z těch pozitivních rysů dětství v očích těch, kteří považují dětství za mravní ideál, za vyšší stupeň humanity (po ztrátě dětství už následuje pouze regres). Možná (ta prokletá) dospělost vskutku začíná v bodě, kdy o Druhých (živých bytostech) začneme přemýšlet v kontextu toho, kterak se nám hodí do našich životních plánů a proč je dobré si je držet blízko (nebo naopak daleko) u těla, namísto toho, abychom se hned skamarádili, brali Druhého (jeho zájmy, preference, senzitivitu) jako odraz sebe sama, jeho štěstí jako naše štěstí a jeho bolest jako naší bolest. 75 % (19.11.2022) (méně) (více)