Zelená rada (S01E09)

Tanec draků definitivně začíná. A rozehrává ho režisérka Claire Kilner, která již stojí za režií čtvrté a páté epizody. Semifinále 1. série reaguje na následky z minula, kdy relativně poklidný a prosperující období v Západozemí končí a rázem se jen potvrzují zvěsti o tom, že Rod Draka může být zničen jedině zevnitř. Problémem ve finále nebude pouze rozdělení stran na Zelenou a Černou, ale také fakt, že Zeleným očividně prozatím chybí jednotná vize a cíl.   Jestli 9. epizoda Rodu Draka něco od počátku potvrzuje, je to skladatelský um Ramina Djawadiho. Jak bylo snadné se po osmi sériích Hry o trůny obávat vyčerpání a faktu, že již Djawadi nemá světu Západozemí cokoliv nabídnout, každou epizodou Djawadi těmto pochybnostem jasně nastavuje prostředníček. Úvodní scénou s tragickým nádechem počínaje, epickou scénou v závěru konče, kdyby přesně tyto momenty nefungovali tolik bez samotného soundtracku Djawadiho.   Zpočátku byli jasné obavy, že bude seriál Rod Draka krapet nadržovat straně Černým (Rhaenyra/Daemon) a Zelení (Alicent/Otto/Aegon/Aemond) budou pojatí jako čisté zlo. Tak lehké to ovšem očividně nebude. Devátá epizoda se totiž primárně soustředí právě na stranu Zelených a i když je pořád snadné většinu Zelených nenávidět, tak jednoduché to není. Olivia Cooke svým výkonem táhne celou epizodu, kdy je její Alicent rozpolcena mezi plněním údajného posledního přání a přitom přetrvávající láskou ke své dávné přítelkyni, kterou by na rozdíl od jiných vrchních představitelů Zelených nerada nechala zemřít. Stejně tak Aegon v podání Toma Glynn-Carneyho má o potencionálním následnictví trůnu pochybnosti, nejzajímavější je to přitom u druhého králova syna Aemonda v podání Ewana Mitchella. Ten prozatím trpí klasickým syndromem druhého syna, kdy se celý život neustále snaží nežít ve stínu svého bratra, přesto jeho primární problém zůstává fakt, že se narodil druhý. Schyluje se tak sice k Občanské válce, škrábance ovšem budou očividně vyvolávat i rány z vlastních řad.   Radost nadále dělají působivé dialogové konfrontace, které fungují především díky nadále bravurním hereckým výkonům, kdy je už nyní snadné věřit, že Rod Draka po vzoru svého předchůdce posbírá mnoho nominací na cenách Emmy. Pozadím spíše upozaďovaná Rhaenys Targaryen v podání Evy Best konečně dostává solidní prostor, Graham McTavish poté jako sir Harrold Westerling konečně prozatím alespoň v jedné scéně nepůsobí jako křoví navíc a i díky své jedné výrazné scéně může dokázat, že v něm též cosi jako herecký talent proudí. Nyní je jen snadné doufat, že se Westerling konečně do budoucna dočká krapet většího prostoru a McTavish si tak vynahradí dosavadní upozaďování.   I když by poté sice primárním cílem měla být snaha o ideální budoucnost světa Západozemí, politický rozkol vede k mnoha příležitostem v oblasti snahy o růst na potravním řetězci. Díky tomu je vlastně těžké komukoliv věřit, do budoucna v rámci Tance draků nejspíš velkým faktorem bude paranoia a fakt, že skutečně nejspíš bude těžké kdekomu věřit a časem bude docházet k posouvání figurek na šachovnici. Ať už dá šach mat ve finále kdokoliv, jen samotný vývoj politické situace a hodností bude sám o sobě zajímavý.   Samotná závěrečná část epizody by poté v režii Claire Kilner působila zdárně epicky i bez přídavku v podobě krapet promrhané šance, kdy to ovšem celé dává smysl v rámci toho, že primárním cílem není snaha získat Želený trůn, ale získat Železný trůn bez vizitky krutého násilí a tyranie. Nyní nejde jen o to, kdo bude sedět na Železném trůnu, ale jak se ten dotyčný k obývání Železného trůnu dostane. I to bude jeden z důležitých faktorů budoucích událostí a je jasné, že to nejzajímavější teprve startuje.... (17.10.2022) (méně) (více)