Německo v roce nula

Skusenosti s talianskym neorealizmom uz mam /Felliniho La Strada/, a tak sa k mne dostal prvy Roberto Rossellini. Jeho film Germania Anno zero je krasnou sondou do zivota ludi zlomenych vojnou /a oficialnou ideologiou/, ktori sa musia vyrovnavat s tragickymi dosledkami prehratej Druhej Svetovej Vojny. Mame tu tragicky pribeh, ktory zaujme, ruiny rozbombardovanych miest a trpke povojnove skusenosti. Rossellini genialne zachytil depresivnu atmosferu a ukazal sa ako rezisersky virtuoz. 89 % (02.06.2015)

Rossellini zůstal na půl cesty, svůj příběh, který by měl občas nechat diváka odpočinout aby se "do toho všeho trochu dostal" nahnal šíleným tempem (vážně nevím proč) až do finále, ve kterém ještě zcela nepochopený hlavní hrdina dospěje k stěží pochopitelnému tragickému konci. Dialogy se chrlí o překot, scéna stíhá scénu (skoro jako v Prison Breaku :)) --- přitom tato látka si žádá zastavení, jak krásně je to vidět v dalším neorealistickém dílku Zloději kol - tam je to tempo tak dokonale vyvážené, že se člověk k tomu jádru dostane a na konci to všechno "spapá" (to nemyslím zle) jedna báseň. Nevím jestli se Rossellini v Berlíně bál, nebo jestli měl omezené zásoby filmového materiálu - ale ta docela i zjevná snaha narvat tento film do nějakého minimálního rámce Německo v roce nula v mých očích dost degraduje. Umberto D či právě Zloději kol (Vittorio de Sica) jsou o třídu lepší! 6/10 (27.02.2008)

Samozřejmě je nezpochybnitelná poválečná snaha se v jednotlivých národních kinematografiích vyrovnat s realitou války, která často pro jednotlivce nebo celé rodiny nekončila ze dne na den. Filmy s výrazným humanitním poselstvím můžeme v prvních poválečných letech najít po celém světě. U nás ty oslavy byly plné nefalšovaného patosu a glorioly, případně se našel prostor i pro satiru. To jsou všichni ti Mlčící hrdinové a Muži bez křídel, případně Nikdo nic neví. Hollywood u této vlny vyrovnávání se s minulostí také nemohl chybět. Pro Čechy pak zůstane navždy atraktivní film Poznamenaní atd. Jen se obávám, že velmi špatně reaguju na ponechání celé tíže této nepříjemné výpovědi na ramenou dětského hrdiny. A Rosselliniho film bohužel nenabízí žádného partnera Edmundu Köhlerovi (Moeschkeovi), čímž se poselství celého roku nula stává poněkud intimnějším, z tragédie národa se stává tragédie jednotlivce. A to bych považovala minimálně za téma k diskusi, že. (15.06.2017)

V Německu se tenhle film prý moc nelíbil. No pravdě řečeno nedivím se tomu. Každopádně forma zpracování sice je poněkud těžko divácky uchopitelná, ale poselství co ten film chce říct je myslím si zcela jasné. Navíc reálné kulisy po válce těžce zbídačeného Berlína přidávají na bezvýchodnosti. No snad je tu aspoň ta malá jiskřička naděje v tom, že to snad úplně nejhorší už je tu minulostí, ale i přítomnost je hodně bolestná. Každopádně film který určitě není na zvednutí nálady. Jak říkám místy těžko uchopitelný a vyloženě nedivácký, ale zase při kratší délce nuda určitě nehrozí a tak bych to celkově viděl na lepší tři hvězdice a k tomu přihodím 65% (13.06.2024)

Některé depky prostě nestárnou, i když jsou úzce spojeny s časem a místem svého vzniku. To je případ Německa v roce nula, jednoho z etalonů italského neorealismu a závěrečné části volné válečné trilogie Roberta Rosselliniho. Slavný, leč v řadě ohledů kontroverzní filmař měl tou dobou za sebou už úspěšné snímky Řím, otevřené město a Paisa, rovněž řazené do neorealistického kánonu. Jejich pokračování je sice z hlediska stopáže nejkratší, i na ploše necelých 80 minut však dokáže vykreslit morální prázdnotu a celonárodní zbídačenost jako máloco jiného. Více zde. (10.08.2023)