Paisa

Neorealismus nemusí sednout každému, ale prostě mu nejde upřít, že v tom, co zobrazuje a jak to zobrazuje, je síla. Když Američané ve snímku "Nejlepší léta našeho života" dali jednu z hlavních roli muži, který skutečně přišel o ruce, bylo to kritizováno. Není se čemu divit, protože to v hollywoodském stylu vypadá jako přetvářka. V případě neorealismu tohle nehrozí. Ten počítá s neherci a tím i silným dopadem na emoce diváka. A zde jsou scény, které tenhle dopad mají. (30.09.2014)

6 svižných epizód z bojov v Taliansku a sledujúce postup americkej armády. Každá z nich je odlišná a ukazuje, ako všelijako možno zobraziť vojnu. Z každej by sa dal urobiť dlhometrážny film, ale práve toto rozhodnutie obdivujem na filme najviac. Za dve hodiny sa Rossellinimu takto totiž darí zobraziť omnoho viac a nemám pocit, že by epizódam niečo chýbalo. Pozor, sú to vojnové historky a happy end tu nemá miesto. Prevláda krutosť a vraždenie, ale cítiť tu ten pocit, že je proste už po a Taliani mohli sledovať tento film na jednej strane s hrôzou v očiach, spôsobeným pripomínaním udalostí, ktoré sa im zjavovali čerstvo vo snoch, na strane druhej s určitou úľavou, že toto je už minulosť. (20.10.2015)

(1001) Z pohledu moderního diváka bych řekla, že k větší nadčasovosti (zda-li vůbec lze slovo nadčasovost stupňovat) by prospěla jiná práce se zvukem a hudebním doprovodem. To by byla ještě větší pecka do čela, než je to teď. Co se týče italských válečných filmů, tak u mě i nadále vede Monicelliho Velká válka. Je to trochu jiný žánr, manipulovaný a komponovaný s velkým odstupem. Bezprostřednost v tomhle ohledu dělá z Paisy něco výjimečného, ale vedení dějové linky ji velmi jasně odděluje od dokumentární tvorby. Možná i proto se trochu zdráhám použít při popisu slovo syrovost. Ačkoliv nesmírně působivá, pořád je Paisa důkaz o tom, že realita/pravda je kamerou nepostižitelná. (05.04.2017)

Jedno ze stěžejních děl italského neorealismu, zejména toho se zřetelem k válečné minulosti či takřka přítomnosti. Šest jedinečných, hluboce realistických příběhů především o tragédií italského národa z civilního pohledu - tragédii žen různé kvality (1. příběh) nebo i tragédie dětské (2. příběh).. (04.05.2005)

Z řadou filmů italského neorealismu mám problém - jsou pro mě zkrátka obtížně stravitelné, ale Paisa k nim nepatří. Je to v každém ohledu výborný válečný snímek, který hodně vypovídá o tom, co válka znamená pro její aktéry a civilní obyvatelstvo. Je to povídkový film se šesti uzavřenými příběhy, které pochopitelně nemají, jak už je to u povídkových filmů typické, stejnou úroveň, ale všechny mají slušnou a sdělnou pointu. Je pravda, že Rossellini neumí válečné scény, ale to není výrazně na škodu věci, protože v tomhle filmu o válce se vlastně objevuje jediná bitevní scéna v závěrečné povídce. Ta je chaoticky sestříhaná a špatně nasnímaná, ale v Paise jsou mnohem důležitější mikropříběhy, které vůbec nesouvisí bezprostředně s válečnou vřavou. Jednotlivé epizody vypadají hodně nahodile, ale dohromady tvoří působivý celek, autentický a i s odstupem času hodně vypovídající o atmosféře země, kterou prostupuje fronta. Působivá pro mě byla povídka odehrávající se ve stařičkém klášteře, který navštíví trojice polních amerických kněží, a dojde ke konfrontaci katolického myšlení s americkou otevřeností. Pro italské řeholníky je naprosto nemožné pochopit, že katolický kněz dobře vychází s protestantským knězem i s židovským rabínem a spolu utěšují vojáky. Pro všechny povídky je typické, že pojmy jako pravda, láska, spravedlnost a statečnost můžou být ve vyhrocených situacích hodně relativní. Rossellini nemoralizuje, prostě jenom ukazuje to, čeho byl za války svědkem. Celkový dojem: 90 %. (22.09.2008)