Spider-Man: Napříč paralelními světy

Velmi dlouho jsem svým způsobem trpěl. Akční scény vypadají suprově, ale je to hrozně rychle sestříhané, je tam toho tolik. Prostě TOLIK že se to nedá vše ani zachytit. Bude to nutně vyžadovat druhou projekci. S blížícím se cílem přibývá osudovosti. A hudba? Tu to má nejlepší co jsem slyšel za hodně dlouhou dobu. Ten soundtrack bych si dokázal představit poslouchat do omrzení. 70% (01.11.2023)

Jednička byla super, ale po odchodu z IMAXu jsem si tenkrát říkal, jak se těším, až si tu strašně předimenzovanou finální akční scénu pustím na menší televizi. No a u dvojky mě zpětně vlastně kupodivu vůbec nemrzí, že jsem kino vynechal, protože v obýváku přesně krásně vynikly všechny ty megalomanské bitvy. Strašně jsem si to užil od začátku až do konce. [HBOmax] (27.12.2023)

Půl bodu srážím za ten konec, tohle přece není žádný seriál, aby bylo přípustné to během důležitého zlomového bodu ve scénáři takhle sprostě utnout, film navíc není jasně označený, třeba jako „Part 1“ takže jsem nevěděl do čeho jdu a cítil jsem se tak nějak ošizený, nebo možná i hůř, asi jako kdyby mě během úžasného večera plného toho nejlepšího sexu (za posledních pár let) partnerka v půlce vyhodila nahého na verandu a s úsměvným "Přijď zase za rok...“ za sebou zabouchla dveře. A nebyl jsem v tom sám, rodiče v kině se nad tímhle zakončením vztekali jak malé děti a ty jejich malé děti zase byly nepokrytě zklamané – bylo toho celé kino, které bylo ale naštěstí ve středu poloprázdně, ovšem i tak jsem to musel poslouchat, což jen prohlubovalo můj vlastní hněv… Ale víc jak půl bodu strhnout nechci, protože tohle byl veskrze úžasný zážitek. Má to něco pro zoomery, boomery, rodiče i děti, zkrátka pořád se něco děje, film je plný povedených hlášek, ale i procítěných emocí, poselství o významu rodiny (které je díky několika úhlům pohledu zase tak nějak pro všechny), a na poli animace Spider-Man doslova přetéká tvůrčí kreativitou. Dále je to plné popkulturních odkazů, odkazů na další Spiderman filmy, ale hlavně je to první film, který dokázal prakticky a bezchybně použít ten nejznámější Spiderman meme template! Kromě toho utnutí v nejlepším nemám prakticky nic, co bych vytknul, skvěle jsem se bavil, celou dobu jsem seděl přikovaný k plátnu a ani jsem nepostřehl, že to celé trvalo skoro dvě a půl hodiny, naopak, kdyby mi někdo teď řekl, že se můžu kouknout na další tříhodinové pokračování, tak tam klidně jsem třeba až do půlnoci. Tohle byl (stejně jako Paralelní světy) zážitek, další ukázka toho, co dokáže animace, nebo třeba toho, jak se má pracovat s barvami, aby dokonale podkreslovaly atmosféru scén. Nebýt toho konce – ale dost už 9,5/10! (07.06.2023)

Nudná, přeplácaná a nekonečně chaotická píčovina. Se slzou v oku útržkovitě vzpomínám na první díl, který byl příjemným překvapením a dost možná i nejlepší filmem s pavoučí tématikou. Kdybych snad někdy v budoucnu dostal chuť na pokračování, tak se před ním nezapomenu patřičně zdrogovat, protože se nedokážu zbavit pocitu, že právě pro tuto skupinu diváků je film určen. Nenašel jsem si ve filmu nic, co by si dokázalo držet moji pozornost. Od určitého momentu jsem jej dokonce začal sledovat zrychleně, protože jsem naznal, že je můj volný čas příliš cenný na to, abych z něj 2 hodiny věnoval tomuto chaotickému peklu, které se sice snaží být v mnoha směrech invenční a chrlí spoustu nových nápadů, ale nemůžu říci, že by mě kterýkoli z nich oslovil. Když si pročítám zdejší chvalozpěvy a kolikrát se u tohoto omylu kdo vystříkal, tak nestačím žasnout a mám pocit, že si čtu komentáře k něčemu úplně jinému než jsem  měl právě tu smůlu vidět. Ze závěru se mi udělalo zle a musel jsem se vyzvracet vedle gauče při představě, že by tato píčovina měla mít v budoucnu další zhruba 2 hodiny obdobného obsahu. [5 %] (21.08.2023)

Z již naprosto vyždímaných Spider-Manovským motivů se to snaží vehementně vytáhnout alespoň kapku nějakého svébytného pojetí, díky čemuž si ovšem dost bezostyšně vypůjčuje témata a motivy z Ricka & Mortyho (Citadel of Spider-Mans, ztráta čerstvě nabytého pocitu individuality, protagonista obětí svého vlastní kánonu). Citování všelijakých memů, neustálé shazování se, mudrování a falešné twitterové teen-edgy statementy, kterými se častují permanentně postavy v průběhu všelijakých akcí, jsou zase taková ta otravná aktuální snaha udělat ten film za deset let nerelevantním, ale já to tentokrát prcám, protože existuje tady taková věc a to je divákův potenciál. Tady se může pořád mluvit o tom, co je filmařský potenciál, herecký potenciál, příběhový potenciál ve směru k tvůrcům, ale pak je tady ta míra toho, co je schopný všechno unést a vstřebat divák, když se to na něj začne sypat najednou. A tady přichází moje osobní superschopnost a to, že já jsem schopný a ochotný vstřebávat najednou opravdu hodně. Dokonce v tom nacházím potěšení a o to víc mě mrzí obvyklá prvoplánovost a prostota obrazu většiny současných akčních filmů. Nicméně jednou za pár let dorazí něco jako Bekmambetovy Denní a Noční hlídky, Wanted, Bad Boys II, Fury Road či Transformers u kterých si spousta lidí říká, že dobrý, ale už je z toho trochu bolí hlava, zatímco já mám šťastně krvavé oči, slinu v koutku a zvuk vytočenej tak doprava, až je doleva. Z tohohle hlediska je pro mě zážitek s Across the Spider-Verse monumentálním naplněním, během kterého jsem vydechl tak dvakrát. Desítky plánů, diváka objímací pojetí prostoru, permanentní hlediskové i stylistické změny vyprávění, ta halda věcí co se děje v každém záběru, jak je to rytmizované do hudby (mimochodem pečlivě a velmi diverzně vybraný soundtrack, který naštěstí nikdy nesklouzne k parazitování na zavedených hitech) a hlavně jak každý záběr je v nepředvídatelném pohybu. A téměř vůbec se to v tomhle nezastaví. Když naběhly závěrečné titulky, regulérně se mi klepaly ruce. (31.08.2023)