Nadějná mladá žena

Nemrdaná stará pizda je na vulvu postaveným tupým manifestem zoufale netknuté feministické vagíny, jehož jediným účelem je na vlně hnutí #metoocunt hystericky černobíle vykřičet do světa, jací jsou chlapi sexistická a šovinistická hovada. Já, erudovaná kapacita v oboru, se ovšem s kolegyněmi velkobritskými psychovložkami u tohoto tématu nepatrně rozcházím v odborné terminologii. Tam, kde ony angažovaně žonglují s termity jako „primitivním maskulinním chtíčem fyzicky i emocionálně brutálně viktimizovaná ubohá žena“, já neváhám použít, dle mého objektivního názoru daleko výstižnější, „vypatlaná až nesvéprávná labilní kráva, co si konečně poprvé a patrně naposled zašukala“. No řekněte sami, jak jinak byste determinovali pypku, která dobrovolně vleze na obvyklý školní zpitý qartýr plný nadržených, ožralých fotbalistů, o nichž všude kolují prznící legendy, tam se zduní jako prase do bezvědomí a čeká, že se odtamtud ráno vypotácí neposqrněna jogurtem a s romantickou plísní bratrů Nedvědů na rtech? To je něco, jako by podepsala smlouvu na natáčení porna a na plac naběhla neochvějně přesvědčena, že ji tam vyprcají jen počítačovými efekty. Labilní a výhradně účelové jsou zde i pohnutky od přirození kafilerně odporné Kery Chuligán, které na tom qartýru nikdo karburátor nesešteloval, protože i rumem totálně komatizovaný nadrženec má své hranice a důstojnost. Kluci vykropili hrobku jen její BíeFeFce, která tu strašlivou újmu, ač u toho byla na sračky a o ničem nevěděla, prostě nerozchodila, a z toho příšerného posttraumatického stresu kopla do kalendáře. Načež si milá vyrachtaná Kery stanovila jako životní poslání mstít se všem těm odporným šovinistickým sviním tím, že jim vždycky v nejlepším uteče z pod čuráka a dělá si pak čárky do deníčku. Prostě řídký a přiblblý poševní šlem ala #jajsemtakykrava. Ale má to alespoň šťastný konec, a na světě je stále převaha samic, které po troše té vulvoskopie u psychiatra neskončí, a naopak chtějí nášup, tudíž budu nebývale milosrdný. Epilog: Celou dobu mi to připomínalo onen sice kapku košilatý, ovšem pravdivý příběh s poučením o blondýně, která vlezla do baru, kde sedělo asi třicet horníků, a poručila si vodku. Pak hned druhou, třetí, čtvrtou ... Když už po desátém frťanovi kapku vrávorala, začalo ji osazenstvo povzbuzovat a kupovat ji další, a jakmile byla na hadry, celý bar ji pečlivě altruisticky omrdal. Druhý den se objevila znovu a situace se opakovala jako přes kopírák - vodky, ještě více vodek, povzbuzování, koma, grupáč … Třetí den naběhla k baru a povídá: „Dneska bych si dala fernet.“ A barman na to: „Ale copak, copak, slečno, naše vodka už vám nechutná?“ „Ale kdeže, chutná, chutná, je vynikající! Akorát mě po ní vždycky děsně pálí kunda.“ (03.05.2021)

Po dlouhý době jsem si pustil thriller, nalákal mě trailer. A nezklamalo mě to. Tématicky i filmařsky je Promising Young Woman na celovečerní debut velký sousto, ale Emerald Fennell to podle mě zvládla výborně. Tři věci, co se mi líbily. 1) Obsazení - místy zahraný tak, že mrazí, plus chuťovky typu - velmi vtipná role! - stand-up komika Bo Burnhama nebo parádní štěk zlomenýho právníka Alfreda Moliny. 2) Soundtrack mě takhle už dlouho nebavil. Skvělá hudba skvěle sedící k ději. Viz cover od Donny Missal k mýmu oblíbenýmu sleeper hitu Nothing's Gonna Hurt You Baby nebo Toxic Britney Spears v excelentní předělávce od houslového (sic!) kvarteta Archimia. 3) Kostýmní design, zejména v případě hlavní hrdinky. (17.01.2021)

#MeToo sfilmované ako light verzia Death Wish. Čo by nemusela byť úplná tragédia ako pred rokmi ukázal film Hard Candy. Lenže v tomto mizernom prevedení sú všetky postavy nevierohodné absurdné karikatúry (hlavný zloduch mi po jeho psychickom zrútení pripomenul plakajúceho Matthewa Lillarda vo filme Scream) a pritom sa to celý čas tvári seriózne a tvorcovia sa snažia hrať na divákove city. Lenže vo mne to vyvolávalo len smiech. Smiech nad bezradnosťou tvorcov a zároveň smútok, že takto vážnu tému tak kolosálne dojebali. Tento film donúti divákov konečne sa zamyslieť nad tým problémom. To určite. Snáď len podobné karikatúry, aké sú v tom filme. Normálni ľudia na to majú názor už dávno urobený. Ale podľa hodnotenia vidím, že je ich tu dosť. (11.03.2021)

V konkurenci toho, co jsem za poslední dobu viděla, určitě vyčnívající kousek. Ať už jde o povahu hlavní hrdinky, která konečně není plochá, i když taky ne sympatická takovým tím klasickým způsobem, nebo o estetickou stránku filmu, vše bylo nadprůměrný. Oskarem oceněný scénář bych si představovala o něco výš, s překvapivějším zvratem, ale rozhodně tím neříkám, že by nebyl dobrý. Soundtrack byl sázka na jistotu, ale proč ne, i ten mi zpříjemnil celkový dojem z filmu. 4* (21.01.2023)

Budu SPOILEROVAT. Jsem dost zklamaná. Námět je velmi zajímavý a Carey je ve své roli v rámci možností daných jí scénářem fantastická, ale celé to bylo nějak... rychlé, nějak mimo. Špatně se mi to sledovalo, protože napětí mezi jednotlivými scénami hrozně kolísalo, jako by to chtělo ještě jednou vyrendrovat, ale tentokrát se na to dívat z velmi velké dálky a podle toho dělat úpravy. Tomu pocitu divné pachutě hodně pomáhá to, že film postrádá pořádně napsanou mužskou postavu (nebo obecněji řečeno protiváhu hlavní hrdince, v případě tohohle filmu by to nejspíš měl být muž, ale není tam ani taková žena). Bo Burnham mi sice přišel v první části skvělý (a asi jsem ho tady osobně viděla poprvé, ačkoliv jsem si vědoma, že jsou z něj posledních pár let někteří mí známí na zadku, a je snadné vidět proč), ale nakonec ho autorka nebrala jako hlavní postavu, ale jen vedlejší loutku, a ukončení jeho příběhu/oblouku/vývoje je trestuhodně odbyté. Scéna, kdy mu hrdinka pustí video, měla mít mnohem větší váhu a měla být mnohem víc rozpracovaná. On nedostal vůbec šanci se projevit a ona nijak nevybočila ze svojí odosobněné, traumatem i odhodlaností vytvořené umělé persony. Asi se v tu chvíli projevilo, že Burnham přece jenom není herec, ale jenom charismatický týpek, a že autorka viděla pointu svého filmu v něčem jiném. Mně osobně tedy bylo líto, že vztah, který pro hlavní hrdinku představoval protipól k jejímu dosavadnímu extrémnímu emocionálnímu vyprázdnění/utrpení a náznak možné cesty pryč z něj, nedostal důstojné kolíčky do rakve. O ostatních mužských ani nemluvě, to už byly vyloženě (bezcenné) karikatury. Myslím si, že i film o tom, jak jsou fratboys příšerní, by je měl zobrazovat jako opravdové lidi. Ke svému velkému překvapení jsem u svatby začala brečet, na rozdíl od mnoha dalších brečení u mnoha dalších filmů jsem to vůbec nečekala a nebyla si jistá proč a co to spustilo. Jako nejpravděpodobnější se mi po určité deliberaci zdá, že mi prostě bylo líto zmařeného života. Autorka své nepravděpodobně načasované, "podvratnou" hudbou podbarvené divadlo nejspíš zamýšlela jako happy end, nicméně pro mě je těžké a skoro nemožné takový konec brát jako triumf. (24.02.2022)