Ďáblové

Kaplický na speedu aneb Kladivo na smažky. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby Vávra čichal toluen! Banda prdelatých, ječících jeptišek s obřími bobry, inkvizitor jako vystřižený z Trainspottingu, všechny postavy blábolící z lysohlávkového tripu a na pozadí k tomu hrají Dead can dance Janáčka na fujary a triangly. K dokonalosti už chyběl jen ten Kemr v kožených slipech, vyťukávající jezdeckým bičíkem Nirvánu na palečnice děkana Lautnera. Hrozně rád bych teď zamachroval pojmy jako transcendentní, bizarní či dekadentní, ale nemůžu, protože je to prostě pomatená pičovina a kdo s tímhle použije v jednom komentáři Kladivo na čarodejnice, měl by zvážit metadon!! Uuuups... No nic, trocha sraní si na hlavu nikdy nezaškodí. (28.06.2012)

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

V maximální možné míře stylizované zpracování kauzy katolického kněze Urbana Grandiera a údajné posedlosti jeptišek v uršulinském klášteře ve francouzském Loudunu ve 30. letech 17. století. Syrová, brutální a ponurá obžaloba fanatismu, pokrytectví a zneužívání moci a zároveň ukázka růstu i následků uměle vyvolané masové hysterie. Je zajímavé, že přes velmi osobité pojetí se Russell poměrně věrně drží historické skutečnosti, kterou jen občas přizpůsobuje potřebám filmu (Jeanne de Anges nebyla tělesně postižená, loudunský klášter měl pouhých sedm členek, nevlastnil žádné nemovitosti a byl tak nucen působit jen v pronajatých prostorách atd.). Na závěr jeden příznačný, poněkud bizarně a ironicky působící detail: ve skutečnosti pokračovala exorcistická představení s vyháněním démonů z posedlých jeptišek ještě celé čtyři roky po Grandierově smrti. Město Loudun i klášter na nebývalém turistickém ruchu s nimi spojeném vydatně vydělávaly a přítrž jim učinil až samotný kardinál Richelieu, kterého na nechutný tyjátr v rozhořčeném dopise upozornila jeho neteř... (31.05.2015)

Oveľa hrôzostrašnejší a brutálnejší film ako jeho o rok mladší brat Mark of the Devil . Tento film je jedno šialené peklo katolíckej beštiality a sodomie sedemnásteho storočia. Prišlo mi to úplne realistické a keby som to videl ako dieťa na 100% by som pustil do gatí. Zlo a ľudská zvrhlosť tu bola na každom kroku. Sexuálne odviazaný kardináli, homosexualita, hierofília toho najvyššieho ranku, posadnutie diablom, fanatizmus a číra radosť a túžba mučiteľov po týraní. Na túto tému som lepšie spracovanú snímku nevidel. V scénke kde sa mníšky popri vymetaniu diabla vyzlečú do naha, zvesia, obrovskú podobizeň Ježiša Krista a začnú oňho masturbovať, všetky s vyholenými hlavami, ma doslova priklincovala k stoličke.. V obrazoch kde sa psychopaticky smejú a krútia jazykmi ako kozľatá som ani nedýchal. Asi mám s mníšok fóbiu.. ženské herecké výkony boli neuveriteľne reálne.. Prekvapil ma tu herec Oliver Reed ktorý svoju rolu zahral takisto dobre, jedine kde som ho videl hrať bol paradoxne jeho posledný film Gladiátor. čo robí túto snímku naozaj desivou je však hudobný motív. Tie bezbožné flauty ešte stále bzučia v hlave. K tomuto filmu som sa dostal prostredníctvom rockovej skupiny menom IRON CLAW dočítal som sa že skladbu devils nahrali deň potom ako videli tento film v kine. Proste ich to tak vystrašilo a inšpirovalo že za deň to vymysleli aj nahrali. (26.04.2014)

Historické drama (ne nepodobné českému Kladivu na čarodějnice, jak už zde bylo zmíněno) s hororovými prvky a osobitým stylem (chvílemi jsem si připadal jak u Svaté Hory od Jodorowskyho). Zpočátku jsem se malinko nudil, ale jakmile přišla na scénu svatá inkvizice, bylo o zábavu postaráno. Vskutku neutěšená doba. (14.06.2010)