Ďáblové

Po THE DEVILS mám chuť se mohutně opřít do filmografie Kena Russella. Skvěle zahrané strhující inkviziční drama, visuálně hodně poutavé. Trochu mi to připomělo co o dekádu později udělal Verhoeven s FLESH AND BLOOD, alespoň co se do barvitosti reálií týče. Historická dramata, natož novověká, nepatří mezi můj oblíbený žánr, ale pokud je to servírováno takhle tak to beru všemi pěti. (22.12.2014)

Kaplický na speedu aneb Kladivo na smažky. Takhle nějak by to vypadalo, kdyby Vávra čichal toluen! Banda prdelatých, ječících jeptišek s obřími bobry, inkvizitor jako vystřižený z Trainspottingu, všechny postavy blábolící z lysohlávkového tripu a na pozadí k tomu hrají Dead can dance Janáčka na fujary a triangly. K dokonalosti už chyběl jen ten Kemr v kožených slipech, vyťukávající jezdeckým bičíkem Nirvánu na palečnice děkana Lautnera. Hrozně rád bych teď zamachroval pojmy jako transcendentní, bizarní či dekadentní, ale nemůžu, protože je to prostě pomatená pičovina a kdo s tímhle použije v jednom komentáři Kladivo na čarodejnice, měl by zvážit metadon!! Uuuups... No nic, trocha sraní si na hlavu nikdy nezaškodí. (28.06.2012)

Reed between the lines.. Jedovatá pastva pro oči, která se cestou zasloužené kontroverze zaobírá tématy sexuální frustrace a zneužití moci. Od interiérů z bílých kachliček připomínajících umývárnu až po osud otce Grandiera přibližujícího se mílovými kroky k Bohu ta dekadentní relativizace hříchu umí znepokojit. Škoda těch až příliš „cirkusových“ pasáží, kde to „klauni“ (Michael Gothard) posouvají nepatrně jinam, než bych si přál.. (17.08.2021)

Zpracování stejného námětu jako Kawalerowiczova Matka Johana od Andělů. Na rozdíl od střízlivého polského filmu (nebo Vávrova Kladiva na čarodějnice) autoři pracují s emočním a fantazijním uchopením tématu, proto se nevyhýbají spíše surrealistické poetice a vcítění se do doby v jejích snech a představách (Vávru daleko víc zajímalo pojetí práva a spravedlnosti, případně jeho zneužití, i když ani tato tematika v Russelově snímku nechybí). Nutno ještě zmínit hudbu Petera Maxwella Daviese, významného britského modernistického skladatele, který ví, co a jak se hrálo v 1. polovině 17. století (při dobových slavnostech) a zároveň ve vypjatých psychologických momentech slyšíme moderní vážnou hudbu nejlepšího kalibru. Jako výtvarník na snímku pracoval i Derek Jarman. (21.06.2010)

Ani nevím proč to mám s přízviskem horor, když to tu není, a nebo to někdo změnil? Moc tyhle historický filmy nemusím. Tady jsem ani moc nevěděl komu mám vlastně fandit, neboť mě všichni přišli totálně šlehlý zvlášt sám král. Podobnost s naším Kladivem na čarodějnice bych tady neviděl to mělo aspoň náký ucelený příběh. Tohle je jen o kecání ohnutý jeptišky a nadrženýho kněze a hromadných orgijí. (28.10.2013)