Jidáš a černý mesiáš

O Černých panterech jsem dosud slyšela vlastně jenom díky "Forrestovi", takže oceňuji jisté edukativní poselství filmu, který mi ukázal méně známý kousek nedávné americké historie. Zároveň musím vyzdvihnout herecké výkony, protože oba nominovaní pánové podali velmi dobré výkony a případnou výhru by si rozhodně zasloužili. Problém jsem ale měla se scénářem, který na ploše více než dvou hodin nenabízí příliš napětí, film má poměrně pomalé tempo, nikam nespěchá a může tak trochu nudit. Pokud se ale rádi "vzděláváte" u filmů podle skutečných událostí, žádné velké zklamání vás určitě nečeká a minimálně pro slušné herecké výkony se snímek vyplatí vidět. (06.04.2021)

V tom filmu mi chybělo nějaké soustředění, nějaký úhel pohledu. Bohužel to nefunguje jako morální konflikt ústředního "Jidáše", který z filmu na snad i desítky filmu mizí. "Mesiíš" pak žádný moc velký konflikt nemá a chová se jediným způsobem, jakým se od něj dá očekávat. Vlastně nevím, proč je to zpracováno jako fikční celovečerní film, proč to není radši třeba komplexní dokusérie nebo tak, protože se rozhodně nepodařilo ty zajímavé a důležité události oživit nějakým příběhem nebo výjimečným zpracováním. (Zajímavé mi přijde, o kolik jsou postavy postaršeny. Kaluuya je o deset let starší, než kolik měl Hampton, a Stanfield ještě o víc, než kolik bylo O'Nealovi - myslím, že to posunuje hodně dynamiku vztahů a nevím přesně, proč se pro to filmaři rozhodli. A o to zvláštnější je, že věk explicitně zmiňují v závěrečném titulku.) (25.04.2021)

Další lekce z amerických dějin na téma utlačování afroamerické komunity, leč v tomto případě se silným akcentem na „black power aspect“ a pokusem o zdánlivou vyváženost rasových otázek – ať už si pod tím chcete představit cokoliv. Cením totální absenci patosu (vyjma té obnovy vypáleného ředitelství, ale ani to není podáno pateticky) a (ne)příjemně nesmířlivý závěr, který dramatično rozhodně nepostrádá. S ohledem na současný společenský diskurz jasná oskarovka, která je naštěstí i docela dobře natočená a vyjma bezchybných hereckých výkonů zaujme i zvláštně neurotickým soundtrackem, který je zároveň nádherně minimalistický. [75%] (18.04.2021)

Na můj velmi oblíbený film BlacKkKlansman, který je skutečně vynikajícím počinem a zasluhuje pozornost široké divácké obce, tohle nemá ani náhodou. Přestože téma edukativně zajímavé je, i herecké výkony jsou skvělé, obzvlášť pro Evropany, kteří k tomu nic moc nevědí, kteří nevytáhli paty dlouhodobě za oceán, nežili třeba 12 let v NY plus 8 v Miami, nemají v rodině člověka tmavé pleti, jen koukají rádi na příběhy, ale chtějí si udělat spravedlivý obrázek, to mohlo být informačním přínosem. Bohužel zpracování je zbytečně nudné, nepřesné, zajímavé jen chvíli v úvodu, takže nominace na film roku je od věci. Zcela politicky motivovaná aktuální atmosférou, která cloumá ulicemi Států, takže sečteno podtrženo: nominace neférová. Pokud bychom byli ryze spravedliví, jak si panáčci zuřivě přejí, nominace za herce- absolutně namístě, za film roku ani náhodou. Tímto způsobem to bude vždy rozdmýchávat emoce a bude to drhnout čím dál víc. Chicagský tribunál byla naprosto promakaná bomba, tam měl být Oscar bez debaty, no ale taky ostrouhal. Ode mne za tři, protože kluci zahráli. Postavení jejich holek? No nic. Raději čau. (28.04.2021)

Dubnová jízda průměrné (ne)spokojenosti s viděnými filmy pokračuje i rádoby černošským spin-offem loňského úžasného Chicagského tribunálu, po jehož zhlédnutí se ale nadobro zříkám předsevzetí dohánět před Oscary všechny nominované a jestli bude výčet příštích adeptů vypadat obdobně jako letos, tak se na ně opravdu už vykašlu. Jidáš a Černý Mesiáš dokáže divákovi poskytnout jen dvě silné hlavní postavy, nikoho kromě občanů černošské komunity v Americe ale absolutně nezaujme. (23.04.2021)