Jidáš a černý mesiáš

Dubnová jízda průměrné (ne)spokojenosti s viděnými filmy pokračuje i rádoby černošským spin-offem loňského úžasného Chicagského tribunálu, po jehož zhlédnutí se ale nadobro zříkám předsevzetí dohánět před Oscary všechny nominované a jestli bude výčet příštích adeptů vypadat obdobně jako letos, tak se na ně opravdu už vykašlu. Jidáš a Černý Mesiáš dokáže divákovi poskytnout jen dvě silné hlavní postavy, nikoho kromě občanů černošské komunity v Americe ale absolutně nezaujme. (23.04.2021)

(5/10). 6. Zhlédnutý kandidát na Oscara 2021. Judas and the Black Messiah poodkrývá další část americké historie. Ukazuje policejní brutalitu, která zde není zobrazena tak jako v jiných filmech. Tady to není jako pěst na oko a daří se mu balancovat mezi frustrací a spravedlností. Hlavně mnohá zadostiučinění jsou zde fakt pěkně podané. Snímek je to jako stvořený pro Oscary a věřím, že doma s něj budou nadšení. Nás se to až tak moc nedotýká, všichni víme jaké to kdysi v USA bylo, nebo dokonce pořád na některých místech je, ale není to pro nás tak citlivé téma jako pro ně. Nejlépe se filmu vede - dokáže dokonale vtáhnout do centra dění v půlce a na konci filmu. To zažíváme nejintenzivnější chvíle a emoce. Zbytek filmu mě poté moc neoslovil. Jediné štěstí, že mu pomáhají herci, kteří se do toho fakt položili. Nesmím opomenout dokonale zvolený název. (07.04.2021)

Jako již tradičně u životopisných filmů by celou tíhu situace bylo možno lépe ocenit, kdyby herečtí představitelé byli ve věku svých postav (Hamptonovi bylo v době jeho vraždy 21, O'Nealovi 17). Už jen tím, že jsou herci o generaci starší, filmaři vytvářejí obraz reality, která nikdy neexistovala. Jinak jsem Jidáše celou dobu podvědomě i vědomě srovnávala se Sorkinovým Chicagským tribunálem, a nutno říci, že Sorkin na celé čáře prohrává, respektive Shaka King z tohoto srovnání vychází jako vítěz. Sorkin je manipulativní, vědomě zavádějící populista, aka váš klasický stereotypní biopic. King sice taky na některých místech trpí životopizací, například si najme britského herce, aby imitoval výrazný přízvuk svého skutečného předobrazu a potom za to sbíral ceny hráběma (nicméně je ve své roli super, ne že ne), nebo trochu podivně mixuje dohromady povrchnost a odcizenost s intimními momenty, aby vznikl zmatený/nedůsledný character-driven příběh. Pro mě je to signál, že jeho režisérské schopnosti ještě nejsou úplně vytříbené, ale povětšinu času působí jeho snahy o syrovost a odstup (alespoň) upřímně a nechají tak depku z šílenosti celého sběhu událostí nastoupit zcela přirozeně a naplno bez sklonů k emocionálnímu vydírání. (01.10.2022)

Další lekce z amerických dějin na téma utlačování afroamerické komunity, leč v tomto případě se silným akcentem na „black power aspect“ a pokusem o zdánlivou vyváženost rasových otázek – ať už si pod tím chcete představit cokoliv. Cením totální absenci patosu (vyjma té obnovy vypáleného ředitelství, ale ani to není podáno pateticky) a (ne)příjemně nesmířlivý závěr, který dramatično rozhodně nepostrádá. S ohledem na současný společenský diskurz jasná oskarovka, která je naštěstí i docela dobře natočená a vyjma bezchybných hereckých výkonů zaujme i zvláštně neurotickým soundtrackem, který je zároveň nádherně minimalistický. [75%] (18.04.2021)

Herecky naprosto skvělé. Daniel Kluuya už svůj herecký um dokázal v hororu Uteč a film od filmu dokazuje, že na to má a v budoucnu na něj nebude zapomenuto. Stejně jako hlavní herec Lakeith Stanfield, toho jsem do teď viděla pouze ve vedlejších rolích a tak mě překvapilo, že se dokázal tak skvěle chopit hlavní úlohy. Navzdory hereckým výkonům je ale film strašně nudný. Je to příliš utahané a pomalé a skoro po celou dobu filmu jsem se nudila. Pořádné emoce přicházejí až na samotném konci filmu, jinak je to takové nijaké. Na to jak silné téma to je bych čekala lépe propracovaný příběh s více emocemi. (11.03.2021)