Nikdy výjimečně někdy vždycky

Scéna, v ktorej sa mala hlavná hrdinka rozhodovať medzi never rarely sometimes always, bola perfektná, a z veľkej časti objasnila, prečo je Autumn celý čas tak zamĺknutá. O jej vnútorných pocitoch či samotnom potrate sa nahlas hovorí vo filme len veľmi zriedka, no pri troche empatie si nie je náročné predstaviť, čo asi prežívala. Značná absencia dialógov a minimalizmus môže občas mierne nudiť, ale tiesnivá atmosféra a viacero emotívnych scén menšie nedostatky určite prekrývajú. (08.12.2020)

Nikdy, zřídka, někdy, vždycky. Chce zajistit, aby se cítila v bezpečí. A pokládá nepříjemné osobní otázky, zda ji někdo někdy nutil k pohlavnímu styku nebo ji partner někdy uhodil (silná scéna nad dotazníkem). Eliza Hittman strhne autenticitou, s jakou dokáže postihnout vnitřní svět dospívající dívky, která se v doprovodu sestřenice vydává z pensylvánského městečka do velkého New Yorku: ukončit neplánované těhotenství. Ještě netuší, kým je, kam směřuje, jak bude vypadat její budoucí příští, necítí se být matkou. Tohle naléhavé vyprávění plyne velmi pomalu, ale poměrně intenzivně se otírá o diváka, který ovšem může mít dojem, že ho tahle netradiční road movie o stále citlivém tématu okradla o kus „dráma“. Pořád jsem totiž čekal, že dívky někdo okrade, že se sestřenice (která musí kvůli penězům zkontaktovat hocha z autobusu) někde ztratí, že vyjde najevo, že nechtěné dítě není stejně starého mladíka… Vadilo mi i zjednodušené dorozumívání mezi oběma dívkami (zásadní dotazy přichází jen tak mimochodem), ale to asi patří k dnešní virtuální generaci. Přesto je tahle trnitá cesta, která odkrývá všechny lidsky i byrokraticky nepříjemné momenty, silná a autentická, a těží z výtečného hereckého dua (nejen Sidney Flanigan, ale i Talia Ryder válí). Festivalové, aktuální, empatické, ale i rozvleklé. (22.12.2020)

Môj komentár bude obsahovať SPOILERY. V tomto prípade mi je ťažké hodnotiť film. Poviem to takto. Stále som dúfala, že si to dievča rozmyslí, do poslednej chvíle...a som sklamaná, že predsa do toho šla. Ak by si to predsa len bola rozmyslela, je možné, že by to ovplyvnilo aj moje hodnotenie a možno od radosti by som dala aj plný počet. Viem, že tu sa hodnotí film a nie konanie postáv, ale aj tak mi je ťažko sa odosobniť. Je poznať, že režisérka je žena a pravdepodobne feministka, lebo všetci chlapi tu vystupujú ako takí hmh ani neviem nájsť ten správny výraz. Vadilo mi, že dôležité veci tu boli iba naznačené, ale divák sa skoro nič nedozvedel. Chýbalo mi tu viac dialógov, nejaké vysvetlenie, ujasnenie, ako napríklad kto bol otcom dieťaťa? Bol to ten spolužiak alebo nebodaj šéf v práci, atď.? Never Rarely Sometimes Always mi nestačilo, chcela som sa dozvedieť viac. Tiež možno viac o rodine, o mame, atď. Naozaj som tak dúfala, že zavolá mame a vráti sa domov a dieťa dá aspoň na adopciu. Keby bol ten záver podľa mojich predstáv, brala by som to tak, že možno ten film niekomu pomôže a povzbudí, že možno pre mnohé ženy v rovnakej alebo podobnej situácii by to bolo skutočným povzbudením a odhodlaním. Ale takto? Neviem presne čo tým režisérka chcela docieliť, je tu pravdepodobne zobrazený štandardný postup, ale v 18. týždni, och veď to je hrozné, škoda, že tam nepremietli nejaké video, čo všetko už má také dieťatko vyvinuté. Smutný film, pomalé tempo, minimum dialógov, silná téma a neokukané mladé herečky. Komentár dopísaný, a stále neviem ako film ohodnotiť. Možno si to ešte rozmyslím, zatiaľ dávam také slabšie tri. (01.02.2021)

Zas silná téma, ktorá Amerikou hýbe v posledných rokoch čoraz viac. Pohľad na pohnútky, ktoré vedú k tak závažnému rozhodnutiu tu však nebol celkom odhalený, v tom som čakal viac. Bál som sa, aby to nespadlo do agitky pro-choice, pretože interupcia nie je "zdravotná starostlivosť" ako tvrdí hlúpa hus Miley Cyrus. Starostlivosť totiž lieči a nie zabíja. Navyše je vykonanie potratu zakázané samotnou Hippokratovou prísahou, ktorá sa vlastne takto stáva len zdrapom papiera. Dieťa nie je súčasť tela, je to živý tvor. Našťastie to tento smer nechytilo. Tento film nie je tak dobrý ako Unplanned, ale zároveň nemá rovnaký cieľ. Nevnucuje totiž žiadny názor, skôr ukazuje ako to je alebo môže byť. Tempo je pomalé, dialógov málo, ale situácie niekedy nepríjemné - búchačky do brucha, vyplňovanie dotazníka. Ale aj tak mám z toho horko v ústach. Taký hnus ako potrat v 18. týždni je šialenosť. Obeť tu je vtedy niekto iný a tzv. lekár je v skutočnosti vrah. Summa summarum, decentné dielo, ktoré neurazí ani jednu stranu. (21.04.2020)

Zdánlivě neokázalé female empowerement indie, které se vrací k tématu potratů a snaží se nezúčastněně, ale empaticky, sledovat pouť dvou dívek z rodného města do NYC, kde má jedna z nich podstoupit interupci. I když velmi cením typicky zrnité, anti-euforické a poeticky autentické snímání Hélène Louvart, dělá mi problém tenhle film přijmout jako skutečné působivé a naléhavé dílo. Jeho konstruovanost a tezovitost vyplouvá na povrch až příliš často (dívčí sounáležitost redukovaná na stylizovaná gesta, karikovaný svět plný toxické maskulinity), zatímco přirozená procedurální síla jen zřídka (skvělá pasáž, která filmu dala jméno). Navíc to celé vyznívá zvláštně inertně, unyle, rozvlekle, empatie se tu omezuje na blízké snímání fyzických detailů a důsledně utrápenou hrdinku, jejíž setrvalá apatie chvílemi vyvolává indiferentnost. Ani jednou nevidíme prolnutí prostředí a vnitřního světa hrdinek s takovou lehkostí, s jakou tuhle mystickou operaci dokáže provést Andrea Arnold. Výsledek je navzdory aktuálnosti a naléhavosti vlastně trochu jako karaoke o třídu lepších artových filmů. (15.05.2020)