Čest a sláva

Duše zaslepená, věčně štvaná z místa, Bohem opuštěná, žes tak málo čistá - ženicha, ach, Krista ztratila jsi: není spásy, není kudy kam. Běda nám, běda nám, bázeň boží je ta tam. Slyšíš Boží hlasy z Bibbony a Prata, není ti však asi žádná řeč už svatá; tvoji mysl láká hřích a bláto; hleď, a zato trest jde ze všech stran. Běda nám, běda nám, bázeň boží je ta tam Drahota je, bída, v zemi válka dravá, morem Bůh nás stíhá, soud svůj poznat dává: to je tvoje strava - plahočení, víry není, sklízíš klam a mam. Běda nám, běda nám, bázeň boží je ta tam. ----------- Už kvůli téhle zhudebnělé básni od Girolama Savonaroly s geniálním doprovedem Zdeňka Lišky stojí tenhle snímek za to. (27.02.2009)

"Duše zaslepená, věčně štvaná z místa, Bohem opuštěná, žes tam málo čistá....Není spásy, není kudy kam. Běda nám, Bázeň boží je ta tam.“ Už jen za ten úvod se skvělou chorálovou Liškovou hudbou, při níž sledujeme výjev hořícího kříže a zohavených těl okolo a mrtvoly muže zavěšeného hlavou dolů nad doutnajícím ohněm si Hynek Bočan zaslouží absolutorium. Naturalisticky syrové drama, jemuž vévodí hrůzu a absolutní respekt vzbuzující "komandant" Hrušínský. Trošku mě překvapila místy dost jadrná mluva. Úplně jsem se nedokázal ztotožnit s tím, že by český rytíř za třicetileté války mluvil zrovna takto. Ale to je asi tak jediné, co bych tomuto filmu vytknul. Jinak je to naprosto geniální reflexe českých dějin v období třicetiletí války (těsně před uzavřením Vestfálského míru). A taky se zde (asi i s ohledem na to, že film vznikal těsně po okupaci Československa) celá řada jinotajů (např.. "Kdo má schopnost si vybrat, co má jíst, proč by si dal nutit mínění, víru." "Já věřím, co si z toho vyberu, jen to nesmím nikde říkat...") na tehdejší poměry. Asi i proto si tento film musel na svou premiéru počkat až do roku 1991. I dnes se zde najdou výroky aktuální i na dnešní dobu. Minimálně tento: „Jste ovce a svět patří řezníkům, není kam utéct“. A možná i ten o blbosti, jež je "tak trošku Boží dar“. (25.10.2017)

S obdivom sledujem, ako vedeli niektorí československí tvorcovia s psychologickou vierohodonosťou vyobraziť emfatický zápal ľudí zmietaných v nesvároch svojej doby. Skrátka, že historické súvislosti niekedy nie sú tým najdôležitejším, každá epocha má svoje špecifiká. Postava rytiera Ryndy akoby v beznádejí volá po väčšom spoločenskom uvedomení, aby však nakoniec tým násilnickým a konfliktom zahľadených tlakom neodolala. Hoci je samozrejme presvedčená v ich racionálnu opodstatnenosť. Aj tu je krásne vidno, že popud v sondážnej transformácie osobnosti vychádza z konania a činov drvivej spoločnosti a zušľachtilejšie ciele si tu každý vykladá krvou a nie diplomaciou. I keď, dalo sa to v 17.storočí v habsburských časoch inak? (11.10.2017)

Krásně naturalisticky syrové, psychologicky dramatické, herecky úchvatné. Blanka Bohdanová mi vždycky byla hrozně nesympatická a nikdy se mi nelíbila (snad proto, že ji znám hlavně až v hodně starší verzi). Po jejím zdejším výkonu to však budu muset rázně přehodnotit. Úvodní titulky jsou opravdu sugestivní. Jak hudební, tak i výrazovou formou. Pravda, je to lehce idealistické a klasicky českobolševicky adorující husitství, ale přesto je to z mnoha ohledů a stránek velmi silný film. Počínaje hudbou, přes výpravu, herectvím konče. K plnému počtu chybí opravdu málo. (20.07.2014)

Prakticky neznámé dílo celou svou výstavbou i kvalitou autorského zázemí navazuje na velmi příbuznou tvorbu Vláčilovu a Daňkovu, scénáristicky pak opět Daňkovu a Körnerovu a v mnohém i Vančurovu. Historie tehdy sloužila nejen jako výraz touhy po poznání skutečné, neheroizované tváře české historie, ale také jako konfrontace toho, co lze s jistou nadsázkou nazvat lidskou a charakterovou ryzostí. Zhruba tak, jak předvádí film, mohly Čechy, pro něž úspěšná obrana Prahy před Švédy znamenala na dlouhou dobu ztrátu tolerance a duchovní plurality, která se v nich po náboženském smíru r. 1485 postupně vyvinula, skutečně vypadat. Řadu scén je možné chápat alegoricky a to do té míry, že jejich průhlednost přímo bije do očí. Kulturní barbarství rané normalizace je vlastně další součástí této alegorie. A s ní i osud tohoto díla, které by bylo v případě dostatečného uvedení do kin nepochybnou událostí roku 1969. Říká-li Bočan, že ČEST A SLÁVU považuje za svou nejlepší práci, lze s ním jen souhlasit. (09.10.2011)