Plechový bubínek

Už dlouho jsem neviděl tak divný film, jakým je tento. Asi nejvíce jej vystihuje slovo bizarní - chlapec se rozhodne, že nechce vyrůst a tak se úmyslně zmrzačí. Jeho plán mu vyjde, neroste, ale duševně se vyvíjí a my jsme díky tomu svědky docela bizarních (já vím, už podruhé během jedné chvíle to samé slovo, ale když ono tak sedí!) věcí… Upřímně, pořád nevím, co si o tom filmu mám myslet. Pokusím se sehnat knížku, a pokud se mi bude líbit, tak si možná někdy, v hodně daleké budoucnosti tento depresivní film pustím znova. Momentálně nemám, co bych jiného dodal, snad jen, že musím pochválit Davida Bennenta. Ten jeho výraz mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. 55 %. (21.01.2014)

Bezpochyby nevšední film. Má co říct, ale to, jakým způsobem k tomu přistupuje, rozhodně nesedne každému. Jakmile mu šmikli pupeční šňůru, začalo se o bubínku mluvit. Počká si na něj do třetích narozenin a rozhodne se, že přestane růst. V nástroji rezonoval jeho protest a osamělost i obrana proti nepřátelskému světu, ve kterém se ocitl. Přesto začal dospívat, začali se v něm bouřit hormony a nakonec si řekl, zda by nebylo špatné dorůst. Tvůrci představují několik traumat té doby, sází na herecké výkony a řadu bizarních scén. A mnohdy je to síla: v dobrém i špatném slova smyslu. Prostě tenhle klučina, kterého byste nejraději shodili z mnohem prudších schodů, se nechce světu dospělých podobat. Zajímavé a bizarní ano, ale nemusím mít úplně všechno. (30.12.2016)

Film s dětským hrdinou o světě bez dětství. I ti nejmenší tu mají nemocné srdce, nemluvě o dospělých. Snad proto nemůžu o Plechovém bubínku říci, že se mi líbil, i když ochotně uznávám jeho umělecké kvality. Takovýto snímek se totiž ani líbit nechce - chce se dostat pod kůži, což se mu plně daří. Hřích jako by tu byl nakažlivou chorobou, jež pronikne všude, lidmi i věcmi, a neponechá skulinku pro nevinnost. Zůstává pocit znechucení a hlad po čistotě. (18.05.2006)

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy. (07.09.2005)

(Verze: Dir. Cut) „Jenom vyhlídka na plechový bubínek změnila můj úmysl vrátit se zpět do matčina lůna. Kromě toho, moje pupeční šňůra byla již přestřižena. Už se nedalo nic dělat.“ Knižní předlohu jsem nečetl, ale atmosféra snímku pro mě byla jednou z nejdivnějších za hodně dlouho dobu. Už Oskarovo dětské vidění světa pronikající do světa dospělých podstatně dřív, než by mělo, navíc silně zdeformované jeho povahou, působí zvláštně, mnoho scén vyznívá absurdně, groteskně, zvrhle a v neposlední řadě nechutně (teda nic, co by trochu otrlejší divák nezvládl, ale třeba koňská hlava s úhoři byl skutečně barvitý výjev). S Oskárkem se sice těžko sympatizuje, protože to byl malý, zpovykaný, tvrdohlavý a zlomyslný (až místy vyloženě zlý) spratek, který si díky své schopnosti mohl dělat, co chtěl, ale divák fascinovaně sleduje jeho životní dráhu (a výkon Davida Bennenta patří k tomu nejlepšímu, co jsem u dětského herce kdy zažil). A to vše na pozadí dynamické historie města Gdaňsk. Zvláštní, ale zajímavý film, který si ty slušné 4* zaslouží. (02.01.2022)