Plechový bubínek

Sehr deutsche Freske, jak tento film pojmenoval sám režisér - jedno z největších děl německého poválečného filmu a naprosto věrné (na scénáři se podílel i Grass) zobrazení zvláštní doby zvláštní formou. Oscar a jeho útěk před nechutností "opravdového" života dospělých. Útěk, který skončil neslavně a je jednou z nejsmutnějších výpovědí o nezachytitelnosti dětství a prchavosti jeho jasu a krásy. (07.09.2005)

Asi takhle - koukala jsem na to ve škole s mojí třídou. Ze všech stran se ozývalo: "To je nechutný!", "To je děsnej film.", "Já toho Oscara snad zabiju!", "Tenhle film má jen jednu zápornou postavu a tou je Oskar.", apod... takže si snad už ani nedokážu udělat vlastní názor, nebo spíš takhle - mám ho, ale slova k jeho vyjádření došla. Chápu o čem to bylo, vím, kdy to bylo psané a za jakým účelem. Tečka. Konec. Navíc David Bennent byl opravdu excelentní! Opravdu to zahrál na výbornou, vždyť ho 90% mé třídy začalo nenávidět, a když už se na něčem shodne tolik lidí z mojí třídy... to už je co říct! :-D (12.11.2009)

Z Plechového bubínku v jakékoliv podobě jsem měl hodně rozporuplné pocity a tak nemohu říci, že by se mi vysloveně líbil. Někdy totiž znechucoval a hlavní postava byla občas velice protivná. To byl ale zřejmě záměr autora, nehladit jen po srsti, což je v pořádku, jen se pro mě jedná o hůře stravitelnou záležitost. U tohoto snímku bych vyzvednul zejména práci scénáristy J.C. Carriéra. Jelikož jsem četl i knihu, i když už je to dlouho, tak mám za to, že se mu skutečně podařilo převést ducha velmi obsáhlé knihy do filmového scénáře a nic podstatného nevypustit. Obdobně se to podařilo režisérovi Schlöndorfovi. Naprosto famózní je herecké obsazení, kde není jediný slabý článek. Herecký výkon Davida Benetta je až na hranici uvěřitelnosti, protože podává vyspělé herecké výkony, možná se jedná o jeden z nejlepších dětských výkonů všech dob. Po filmové stránce nelze filmu nic vytknout a tak jediným důvodem, proč nechci dát plný počet je už předloha tohoto filmu. (26.11.2010)

Kongeniální převedení prvních dvou třetin Grassova románu na plátno (Zatímco film končí Oskárkovým odjezdem z Gdaňska, kniha pokračuje líčením jeho osudů v poválečném Západním Německu). Schlöndorffova režije je jako vždy suverénní, Lutherova kamera působivá, scénář vynikající (jak jinak, u J. C. Carriéra). Podstatnou měrou se ale na výsledné podobě filmu podílejí zejména představitelé celé řady hlavních i vedlejších postav příběhu. O Davidu Bennentovi je zbytečné mluvit, právem je tu chválen v každém druhém komentáři. Vedle něj tu ovšem ztvárnila jedny ze svých nejlepších rolí také trojice (!) jeho filmových rodičů - A. Winklerová, D. Olbrychski a M. Adorf, z nichž toho posledně jmenovaného jsem nikdy neviděl v lepší formě, než právě v "Plechovém bubínku". (24.08.2008)

Režisér, který se rozhodl, že nikdy nevyroste. Zuřivě natáčí film, rve do něj jednu metaforu za druhou, bubnuje do bubínku i do kameramana, aby neuhýbal ani při nechutných záběrech, a k tomu všemu na diváky příšerně ječí. Velice zvláštní (a varovná) historická freska. Zlověstný háknkrajc, namalovaný bubeníčkovými paličkami namočenými do slin služky, to vše okořeněno živočišným, pedofilně vyhlížejícím sexem. "Strážci morálky" by za to pana Schlöndorffa rádi zavřeli. Já mu naopak tleskám! (30.10.2013)