Nikdo se nebude smát

Směšné lásky sú trofejným kusom v mojej knižnici a pri ich sfilmovaní dopadli lepšie, ako napríklad diela Hrabala, či Párala. Nikdo se nebude smát nie je žiadnou výnimkou. Film organicky zapadol do novej vlny, ktorú začínajúci Hynek Bočan obohatil o vkusnú komédiu, kde chvíľami cítime Kafku a chvíľami máme nepríjemný pocit z toho, že sa niečo podobné deje doteraz, iba sofistikovanejšie. Preto je film nadčasový aj keď je reáliami zasadený do konkrétnej doby. Výrazová plochosť Jana Káčera je v kontraste so snaživým neschopákom, ktorého vynikajúco stvárnil Josef Chvalina. Niektoré epizódy trvali dlhšie alebo dokonca pôsobili rušivo, ale celok považujem za mimoriadny film, ktorý nezostarol. (27.11.2015)

Velmi dobrý a kvalitní film. Začátek sice nic moc, poměrně pomalé tempo, ale potom to stálo za to. Střet s takovýmhle člověkem je fakt k ničemu. Kačer to zahrál hodně přesvědčivě, byl dobře zoufalý, místy jsem se fakt hodně smál. I když ta režie byla taková obyčejná, přesto měl ten film spád a byl zajímavý. Pořád jsem čekal, jak to dopadne a dopadlo to, jak jsem si myslel. Střet s blbcem fakt nestojí za to. Dobrý příběh, dobré výkony, dobrá režie = další kvalitní snímek ze zlatého fondu československé kinematografie. (15.03.2009)

Tak i mně zatuhnul úsměv na rtech. Jakmile vstoupil do Klímova života vlezlý a neodbytný Záturecký, bylo nad slunce jasné, že se jedná o nepříjemnost jako hrom. A to jsem ještě netušila, jak velké kolo dokáže roztočit úpornost a tupost jednoho člověka v době, kdy do soukromého života jedince zasahovali svazáci, soudruzi, výbory a komise. To potom prakticky kdokoli směřoval do temných míst rychleji než plachetník. Každopádně povedený kousek ve všech ohledech. (17.08.2016)

Jsem něco jako výtvarný teoretik. Utrpení mladého intelektuála. Juráček, jehož scénář je pro film bezvýhradně určující, v kunderovském Klímovi rozpoznal dalšího ze svých melancholických, společensky nepotřebných hrdinů, který kráčí světem a v důsledku své zdvořilé inteligence není schopen účastnit se lidských vztahů. Oproti Kunderově povídce zaujímá ovšem Bočanův film vůči Klímovi kritičtější stanovisko a rozšiřuje záběr, aby poskytl obecnější společenský komentář. Už úvod filmu lze pokládat za trefnou metaforu podobné lidské přizpůsobivosti, jakou pozorujeme u Klímy. Aby se vyhnuli výkopu u chodníku, vyšlapávají si chodci cestičku sněhem. Stejně jako Klíma, ani oni se vnějším podmínkám nedokážou vzepřít. Raději se jim podřizují. Obětí neschopnosti převzít zodpovědnost za zbabělost přitom není jenom Klíma. Na jeho morální selhání doplácí také druzí, zejména Klára, čímž Bočan s Juráčkem jako jedni z prvních otevřeli v šedesátých letech velmi relevantní téma spoluzodpovědnosti intelektuála za mravní úpadek společnosti. V podání Jana Kačera připomíná Klíma zklamané mastroiannovské intelektuály, dobrovolně izolované od ostatních, což lze vysledovat především v okamžicích jednání uličního výboru. Soudruhu Klímo, co vy si vůbec myslíte o ženách? Nic. Toto jemné a svým způsobem vtipné pozorování každodenní rutiny, sousedství, kde každý ví o každém všechno, rozehrává řadu strun – od sebeironie a smutku až po trapnost, karikaturu, absurdnost, chaos, prázdnotu a entropii. Tím, co potom spojuje Kunderu, Bočana a Klímu s námi, je otázka, jak se chovat slušně mezi špatnými lidmi, jak se vypořádat s dvojím metrem morálky a s poznáním, že lidé jsou vlci. (11.02.2018)

Nedivím se, že se ten film Kunderovi nelíbil - jako adaptace jeho stejnojmené povídky to moc zdařilé není. Scénář ke Kunderově textu přidává množství nových motivů i postav, které jsem osobně shledal jako redundantní a otravné. Navíc jsem nikdy moc nemusel Kačerovo herectví (v mých očích se dokonale jako herec zdiskreditoval hraním v přiblbých nekonečných televizních seriálech z posledních let) a přirovnávat ho v tomto filmu k Mastroiannimu mi osobně přijde jako výsměch. Na celovečerní debut to není zlé, ale v kontextu nové české vlny mi to přijde citelně slabší. Za mě spíše znuděnost a znechucení z toho, jak ten film zachází s Kunderovým textem. (27.02.2016)