Léto 85

Čisto objektívne by som mala udeliť dve, maximálne tri hviezdy, lebo dejová línia bola dosť banálna, predvídateľná a ničím neprekvapila. No celkom neobjektívne dávam 4, pretože Ozon z tohto neoriginálneho príbehu dokázal spraviť extrémne šarmantnú letnú retro jednohubku, na ktorú bolo radosť pozerať. Prvá polovica filmu odsýpala super, posledná polhodina už ťahala za o dosť kratší koniec. Napriek tomu som však celkom nadšená. (25.06.2021)

Velice si vážím dobrých písniček, ale podbízivka I am sailing stormy waters / To be near you, to be free zpracovaná pro tanec a táborák mi vzala veškerou chuť k dalšímu dívání, které jsem dosud mnoho stejně neměl. Také jsem něco ne(podobného) zažil, bylo mi 16 a mému příteli 21: jezdili jsme na kolech, vymýšleli další hry o otci Ubu (kamarád vyřezal krásnou loutku), diskutovali o nových knihách, filmech, na zábavy chodili balit holky a pít pivo, atd., k cirkusákům jsem už dávnou nechodili. Přátelé jsme zůstali až do smrti (jeho), i když jsme byli ženatí a měli po třech dětech (dva kluky a holku, holka nejstarší). Co mi tohle může být jiného než minimálně nepříjemné; oba kluci mi byli nesympatičtí i podle vizáže. - Film za jednu hvězdu a za to, že jsem se nedokoukal dávám druhu. A že film dokonale zprostředkovává atmosféru poloviny osmdesátých let, to ať jde Aerofilms někam. (01.02.2024)

Nostalgické retro působilo v první polovině jako velmi poctivé, ale nijak ohromující. Nicméně v polovině, když hlavní hrdina ve vzpomínkách dospěje k bodu zlomu, zlomí se i atmosféra filmu. Najednou už jsem se nedívala na lehce sentimentální vzpomínku hořkosladké první lásky, ale na drásající vyrovnávání se s první velkou ztrátou. Scény nasákly emocemi a Félix Lefebvre hrál celým tělem i celým srdcem. Tanec smutku a bolesti v jeho podání přebil i Stewardovu skladbu Sailing, jakkoliv ta byla nadevše výmluvná. SHRNUTÍ: Do první lásky jdeš vždy naprosto neozbrojený. (08.10.2020)

Zajímavá variace na Call me by your name, které se podařilo výborně zachytit esenci letní bezstarostnosti, optimismus první lásky, půvab Francie let osmdesátých a euforickou éru funku a diskoték. Divák velice intimní optikou sleduje dvě retrospektivní dějové linky, jimž François Ozon vystavěl atypický paralelní syžet. S fabulí to už taková sláva není – snímek měl solidní náběh na nadstandardní příspěvek do (doslova) análů queer cinema. Namísto toho děj v poslední třetině zničehonic otočí o 180° a tenhle twist doslova zmrví vše, co zde bylo tak pečlivě budováno. Poslední třetina příběhu je tak plná patosu a nehorázný apatie. Nemám tucha, co tím chtěl režisér sdělit, a jaký poselství měl v úmyslu předat. Že by se pokoušel vytvořit metaforu o zklamání ze ztráty první lásky? Nevím. Dost promarněný potenciál...... [#PRIDE2022🏳️‍🌈] (28.06.2022)

Na základní úrovni je to samozřejmě trochu otravné, protože tam šestnáctiletý twink v duchu omšelých coming-of-age šablon melodramaticky prožívá nešťastnou lásku, z níž se dostává větami typu "možná jsem miloval jen představu o něm, ne jeho samotného", naštěstí to ale nabízí i další zajímavější (i když nepříliš subtilní) čtení, když to v postupném odkrývání případu nechává všechny vedlejší postavy tápat, hledat vysvětlení (vychovatelka), vidět jen to, co vidět chtějí (Davidova matka) nebo být úplně mimo (Alexův otec), přičemž jediný, kdo příběh dvojice s citlivostí chápe, je teplý učitel. Ostatně i samotný Alex několikrát prohlásí, že "tohle není příběh pro vás", před divákem doslova zavírá dveře nebo musí měnit identitu. Přišlo mi fajn, jak se to díky tomu elegantně vyhnulo tezovitému řešení coming outů i vytěžování queer znaků. (28.09.2020)