Léto 85

Zajímavá variace na Call me by your name, které se podařilo výborně zachytit esenci letní bezstarostnosti, optimismus první lásky, půvab Francie let osmdesátých a euforickou éru funku a diskoték. Divák velice intimní optikou sleduje dvě retrospektivní dějové linky, jimž François Ozon vystavěl atypický paralelní syžet. S fabulí to už taková sláva není – snímek měl solidní náběh na nadstandardní příspěvek do (doslova) análů queer cinema. Namísto toho děj v poslední třetině zničehonic otočí o 180° a tenhle twist doslova zmrví vše, co zde bylo tak pečlivě budováno. Poslední třetina příběhu je tak plná patosu a nehorázný apatie. Nemám tucha, co tím chtěl režisér sdělit, a jaký poselství měl v úmyslu předat. Že by se pokoušel vytvořit metaforu o zklamání ze ztráty první lásky? Nevím. Dost promarněný potenciál...... [#PRIDE2022🏳️‍🌈] (28.06.2022)

Nemohl jsem si k dnešnímu svátku přát nic lepšího než nový film mého nejoblíbenějšího francouzského režiséra. Sám bych se asi v současné době neodhodlal, tak jsem za mimořádný zážitek vděčný svojí partnerce, která mi dala vstupenky jako překvapení. Ozon je zpět v té nejlepší formě. Stále preferuji jeho filmy s ústřední ženskou hrdinkou či hrdinkami, v tom je podle mě i na světové úrovni nedostižný, ale i v tomto případě mě hluboce zasáhl. Zcela iracionálně, zato přirozeně jsem se rozplakal u scény z diskotéky, která má být paradoxně tou veselou a euforickou. Hudební složka filmu je vybroušená jako nejčistější křišťál a nechápu, proč Ozon údajně tak moc bojoval o písníčku The Cure, kterým musel vysolit nemalou částku, neboť já za stěžejní, osudovou a přiléhavou ústřední písničku považuji Sailing od Roda Stewarta. Na závěr musím samozřejmě vyzdvihnout herecké výkony, par excellence, nemám slov. Pro mě zatím nejlepší film roku a tenhle film přesně ukazuje, jak USA dostávají od Evropy na prdel v kvalitě. (29.09.2020)

3* François Ozon nám ve svém posledním filmu přinesl netradiční příběh o bouřlivé lásce mezi dvěma mladíky v osmdesátých letech. Dobře vykreslená atmosféra, retro styl včetně hudby i herecké obsazení slušné. Jenom ten příběh se mi nedostal pod kůži a jen mnou prosvištěl bez nějakých výraznějších emocí. A tak není divu, že u mě skončí u průměrných třech hvězdiček a nemám ani důvod doporučovat. Stejně si své fanoušky určitě najde mezi festivalovými nadšenci a když už se nemůže do kina, tak si ho můžete pustit třeba na Aerovodu. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (02.02.2021)

Film o prožitém osvobození, v němž se konce čehokoli stávají právě a jen konci začátků něčeho dalšího. *** Ozon se "ke kořenům mistrovsky vyprávěných příběhů" dostává od někdejších nádherně přísně spletitých Osmi žen k nádherně oproštěnému a uvolněnému Létu 85, zbavenému všech myslitelných přemoudřelých nadstaveb a okázalých artistních či divadelních výrazů, a proniká tak k zatím možná nejpravdivější a nejblíživější esenci toho, co znamená být probuzeně naživu. *** Dostává se na samu dřeň kořenům odevzdané krásy fascinovaného žití a je to přitom pořád rozpoznatelně François Ozon, jenž k tomuhle uvolňujícímu tvaru dospěl skrze své mnohem složitější stěžejní snímky krok za krokem, stejně poctivě jako Alex. Zraje a pročištuje, krystalizuje. *** Vznikla silně ozdravně a osvobodivě nakažlivá záležitost, zvláště takhle uprostřed covidové pandemie Podzimu 20. Jděte si toho svěžího daru nabídnout, dokud ho dávají.*~ (07.10.2020)

Nostalgické retro působilo v první polovině jako velmi poctivé, ale nijak ohromující. Nicméně v polovině, když hlavní hrdina ve vzpomínkách dospěje k bodu zlomu, zlomí se i atmosféra filmu. Najednou už jsem se nedívala na lehce sentimentální vzpomínku hořkosladké první lásky, ale na drásající vyrovnávání se s první velkou ztrátou. Scény nasákly emocemi a Félix Lefebvre hrál celým tělem i celým srdcem. Tanec smutku a bolesti v jeho podání přebil i Stewardovu skladbu Sailing, jakkoliv ta byla nadevše výmluvná. SHRNUTÍ: Do první lásky jdeš vždy naprosto neozbrojený. (08.10.2020)