Ztracená čest Kateřiny Blumové

Na jednej strane je film veľmi nadčasový, hovorí nielen o konkrétnej dobe a konkrétnej krajine, ale aj o ľudskosti a jej všetkých nepekných povahách všeobecne. Určite naši západní susedia a ich až prehnaný bulvár a jeho obľúbené postavičky tento prístup ocenia. Mne však predsa len nedalo nezamyslieť sa aj nad tým, že prečo aparát, takto budem v tejto súvislosti nazývať políciu aj médiá (aparát znie škaredo, tak preto, dotkneme sa aj armády a zdravotníctva) jednal tak, ako jednal. Polícia chcela zistiť pozíciu hľadaného a robí to skôr kontraproduktívne a novinári tu sú za čisté karikatúry. Ale inak veď dobre im tak. Iba stále zostáva vo vzduchu fakt, že Katarína s úkrytom napomáhala. V podstate všetko toto beriem ako umeleckú a oprávnenú licenciu, len tento film je tak extrémne nepríjemný až nechutný, že na jeho kvality nemôžem zareagovať úplne s nadšením. 70% (07.01.2016)

Opomenutím hrdinčiny minulosti, bez vyjasnění jejího vztahu k domnělému teroristovi, je záměrně odsunuta otázka viny. Obžaloba míří k obecnějšímu tématu upřednostňování společenského pořádku před právy jednotlivce. Potlačení lidského rozměru, objektivizace a přehlíživost ve vztahu ke Kateřině Blumové, ve zkratce psychologická rovina filmu, stále vyvolává mrazení. Problematičtější je rovina ideologická. Proces stárnutí Ztracené cti uspíšila její otevřená političnost a jednostranné vyznění. Nevadí mi zjevný příklon k levici, nýbrž samozřejmost, s jakou je fašizován svobodný tisk (zde s jasnou návaznosti na Bild Springera, nenáviděného zosobnitele konzumního kapitalismu). Raději než takto unáhlenou reakci na soudobé dění (medializace soudních jednání s vedením skupiny Baader-Meinhofová), reakci opožděnou. 70% (09.01.2012)

Mladá žena se neměla seznamovat s mužem podezřelým už na první pohled. To za prvé. Měla se seznámit s mužem, který není na první pohled tak nápadným teroristou jako herec, co představoval už od pohledu podezřelou existenci. Za druhé - Je to příběh, kde se mladá žena dopustila chyb, které média a běžný lid někdy trestají, jindy si toho či onoho ani nevšimnou. V té době, v 70. letech bylo v Německu několik akčních skupin, s jasnými cíly i postupy jak jich dosáhnout. Že se někdo zapletl s jejich členy, tak to už byl jeho problém. Mladá žena prostě chybovala, takže nesla následky. (01.09.2010)

Krutá, jakoby chirurgická režie do německé společnosti vrcholícího poválečného "zlatého věku" minulého století symbolickým skalpelem zvoleného pohledu odhaluje skutečné motivace významné části svobodných médií a s nimi jeden z významných problémů i současné občanské společnosti. Zdánlivě tuctový příběh bez skutečných hrdinů i jasně vymezených kladů a záporů nepostrádá rafinovaně stupňované napětí vrcholící činem, jehož absurdita je současně i přirozeným vyzněním zoufalství štvané ženy. Mario Adorf, pro mne více známý jako zlotřilý padouch indiánských filmů šedesátých let, i tuto polohu padoucha zvládá víc než dobře. (28.02.2008)

Dobře gradovaný thriller s perfektním výkonem hlavní představitelky. Závěrečný projev na hřbitově svojí pokřiveností připomíná Hitlera. Za líbivými kecy se schovává potřeba zvyšovat náklad plátku ať to stojí, co to stojí. Společnost, zbavená schopnosti přemýšlet, se stává stádem a běží s pochodní nenávisti upálit pomyslné čarodějnice, na něž bulvár ukazuje. Fantastický námět, jehož filmové zpracování bohužel mělo ze pár hluchých míst. (30.04.2011)