Osada Havranů

Hra na pravěk, k níž jsem nikdy nepřilnula. Hudební doprovod navozuje poněkud psychedelickou atmosféru, která jen podtrhuje divnodivné počínání všech zúčastněných - dezorientovaný vzorec chování, v němž nelze hledat žádný funkční systém nebo řád, který by umožnil přežití rodu. Rozhodují se spíše zmateně, jen na základě momentálních pohnutek, jakoby ani netvořili jedno společenství. Myslím, že vaši i moji předkové museli být daleko lépe organizovaní, jinak by lidstvo dávno vyhynulo a na Zemi by nastal svatý pokoj a klid a mír ... ne že by se zvířátka mezi sebou nepožírala - a že by jim matka Příroda průběžně neuchystávala rozličná překvapení v podobě nadměrného sucha či všudypřítomného mokra, úmorného vedra či mrazivé zimy, žhnoucích požárů či ničivých vichrů, destruktivního zemětřesení či vroucí lávy. Přesto trvám na tom, že soužití s lidskou rasou je pro matku Přírodu téměř nemožné a má pro ni zničující důsledky. Neoddiskutovatelnou výhodou matky Přírody je ovšem ČAS, který stojí jednoznačně na její, nikoli na naší straně. Jinými slovy - má ho dost, na rozdíl od nás si klidně může počkat, vůbec nic jiného dělat nemusí. Ale zpátky k věci: Výsledek je neoslnivý, takový poloamatérský, vidím to na 2,5* (02.09.2020)

Je pravda, že pokud se na tuhle minisérii podíváte bezprostředně po shlédnutí Annaudova Boje o oheň, kde je pravěk vylíčen opravdu syrově a pračlověci jsou umatlané, špinavé, chlupaté rozcuchané divoké opice bez zábran a téměř bez morálky, přijde vám Osada havranů jako večerníček pro děti (což byl ostatně asi i záměr tvůrců). Bartoška s vyžehlenými vlasy a vypulírovaným čisťounkým tělem je tu evidentně hlavně pro pobavení dámského publika, takže fakt, že tu nemá moc co hrát bych asi pominul. Nutno naopak vyzdvihnout zřejmě životní roli Bohumila Vávry, který mi tu v jeho roli náčelníka Havrana lehce připomněl Kemrova Kozlíka z Markéty Lazarové.  Byť jsou tyto dva elementy pochopitelně nesrovnatelné. Samozřejmě Divous Viléma Bessera působí taky velmi autenticky a už kvůli těmto dvěma mi přijde škoda, že série jako celek dopadla tak slabě. Byť přiznávám, minimálně první díl, na mě v dětství působil docela silně. Ale holt, dnešní standarty už máme trochu jinde... (11.11.2021)

Osobitost tohoto dílu filmové storchovské trilogie spočívá v slovanském postižení rodového mýtu bronzové doby. Omezovat působivost díla jeho dobou nepovažuji za šťastné. Až dodatečně jsem si uvědomil, že jsme v tomto ohledu časově poněkud předběhli Poláky (ZAKLÍNAČ) i určitá díla "fantasy" západního okruhu. Pokud budeme srovnávat uvnitř takto vymezeného žánru (obsahového zaměření), tato trilogie obstojí víc než čestně. A navíc posouvá storchovskou naučně ilustrativní retroscifi směrem ke konci minulého století a naší současnosti. Je jisté, že potenciál těchto dětských filmů, zajímavých i pro dospělé, zjevně není vyčerpán. (nemůže - a nesmí - nás mýlit jeho zdánlivě prvoplánově popisné filmové ztvárnění. Spíše naopak. (17.09.2007)

Jako malý kluk jsem Štorchovy knihy miloval. Dnes už mi sice jen leží v domácí knihovně, ale s „láskou“ na ně vzpomínám – hlavně na čas, který jsem jim věnoval. I proto jsem byl zvědavý, jak si Schmidt poradil s tímto tématem. No nedopadlo to nejhůř, ale přece jenom mé očekávání bylo větší. První díl trpí pomalejším rozjezdem a přestože herci nepodali špatné výkony, nedokázal jsem prostě pořádně procítit vytvořenou atmosféru, tak jako tomu bylo při čtení stránek. Zřejmě jsem měl bujnější fantazii, než režisér. Věřím však, že vzhledem k tehdejším možnostem do toho vložil režisér veškerý svůj um. Bohužel to nestačí na víc jak průměrné ohodnocení. (29.01.2015)

Tenhle film spolu s dvěma dalšími díly nemá v české kinematografii obdoby - ale na to bych kašlala, kdyby se mi tolik nelíbil z jiných důvodů. Předně Sokol i Havranpírko jsou prostě borci a pravděpodobně to byli i mí první sex-idolové nebo jak se tomu nadává, takovým těm hercům, jak je mladé dívky oddaně a tajně milují. Je docela možné, že v předkusu a vystouplých lícních kostích Ludvíka Hradilka pramení můj patologický obdiv k právě této části mužského těla.Taky mě hypnoticky fascinuje hudební doprovod a celkově zvuková afektovanost filmu. Dál se mi líbí atmosféra a celkové ponoření se do mrtvého světa z "druhého břehu". Naivita a efekt oživlých exponátů mi ani příliš nevadí. Když ukážou píšťalku a řeknou, že je dvě stě tisíc let stará, tak je prostě dvě stě tisíc let stará a už jen to samo stojí za zamyšlení. Napadá mě heslo, co jsem si přečetla nad vraty jaroměřického hřbitova: "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy." ♥♥♥ (22.08.2010)