Vracenky

Po Vracenkách mám vždycky neodolatelný pocit, že mám doma hrozně hodné děti!! Skvělé retro natočené těsně po sametové revoluci, ale tak věrně, že jsem si při první produkci dlouho lámala hlavu, z kterého roku to vlastně je!? Velký podíl na tom má i obsazení neokoukané Jany Špaňůrové, která je nejen půvabná maminka, ale i nakažlivě přesvědčená (a přesvědčivá) komunistka. Velmi zdailý a neprávem opomíjený snímek, perla čskoslovenské kinematografie po roku 1990. Viděno na 50. Mezinárodním filmovém festivale pro děti a mládež ve Zlíně 2010. (03.05.2014)

Černobílá kamera Jiřího Krejčíka ml. dokázala tak napodobit styl 50. a 60. let, aniž by bylo vidět, že je to jen jako, až je to úchvatné. Vše ostatní je už pro mě přidanou hodnotou (i skvělý kmenový režisérův herec Bohumil Vávra v epizodní roli katechety), třebaže scénář je barvitý a ukazuje podle mě realitu 50. let v jejích všech odstínech - pro mě osobně je klíčová rodina kariéristy (žijící životem typicky měšťáckým) a chlapcova maminka, skutečná komunistka i v životním stylu. (02.08.2010)

No úplně suprové retro - dítě popisuje nejblbější dobu naší země, 50. léta. Nejhezčí roli si tu střihl pan Suchařípa v úloze ředitele školy pokousaný od žáka a pak Olda Navrátil, prakticky můj soused z Třebíče, který tu hraje charakterního antikomunistu, majícího ze svého názoru dost velké potíže. "Říkám, američani jsou tu za měsíc a pak vás komunisty pěkně pověsíme." Film je černobílý a mám pocit, že mu dodatečně dodělali zrno na počítači, což mu jedině svědčí. Tohle by mělo mít řádnou reklamu a ne Bathory a Svatba na bitevním poli. Moc pěkná, byť smutná a bohužel realistická podívaná. (05.04.2009)

Pozoruhodný film, o jehož existenci jsem neměl ani tušení. Jedná se o mimořádně zdařilý pokus zachytit začátek padesátých let 20. století očima páťáka. Velmi přesvědčivě na mě působil zmatek Jana Domnosila, když se obracel o pomoc zpočátku k Bohu, později k Leninovi. Obdivuhodné je i to, že film období budování socializmu jen slepě nekritizuje, ale právě na matce Honzy a Petrušky ukazuje, že existovali i opravdu přesvědčení lidé. Ale abych jen nechválil. Zjistil jsem, že tento film dnešní mládeži bohužel nic moc neříká. Pořádně nevědí, kdo to byli a jak vypadali Lenin, Stalin, Gottwald nebo Slánský. Film má bohužel i své nedostatky. Nechci na ně upozorňovat nějak obšírně, protože si jich jistě všiml každý pozorný divák. Uvedu tedy stručně jen čtyři. Ve filmu se vyskytuje státovka v hodnotě 5 Kčs ještě za života Klementa Gottwalda. Gottwald zemřel 14. března 1953, ale jmenovaná státovka byla v oběhu až od 1. června 1953. Klikový hřídel kradlo sedm dětí, do sběrny s ním však dorazilo dětí pouze šest a také jen šest jich bylo předvoláno k řediteli školy. Hmotnost klikového hřídele byla 415 kg. To znamená, že když s hřídelem děti manipulovaly, muselo každé z nich nést téměř 59, potažmo 69 kg, což je víc než nereálné. Honzík se ve filmu mnohokrát objeví v tzv. švédské košili (švédce). Tyto košile se však v Československu objevily nejdřív na konci 50. let. Na začátku každé hodiny náboženství, která probíhala ve třídě, pověsil katecheta do třídy kříž tak, aby byl po celou hodinu dětem na očích. Ve filmu jsem ho ve třídě neviděl. (čtvrtek 15.10.2009) (15.10.2009)

Jestliže se Vracenky dají ještě považovat za dětský film, pak je to nejlepší dětský československý film všech dob. Sugestivně podaný obraz padesátých let dětskýma očima, milé, nostalgické, dobově černobílé a vůbec kvalitativně na takové výši, že sledování snímku divákovi na hodinu a půl poodhalí dobu, ke které už má většina z nás nepřekonatelně daleko... (Kdyby se dělala hitparáda neprávem opomíjených filmů, tak ji Vracenky spolu s Reifovou Postelí a Tycovými Žiletkami asi s přehledem vyhrají. Sám pak režisér Jan Schmidt se naštěstí uchytil v povědomí filmy o pravěcích lovcích z Osady Havranů...) (26.04.2007)