Vracenky

Tohle bylo pro mě velice příjemné překvapení nedavno. Opět jeden zapomenutý snímek z 90 let stejně jako Tichá bolest. Vypráví o životě v 50 letech z pohledu malého chlapce a jeho rodiny to jest matky a mladší sestry. Místy je to humorné a jindy zase smutné. Vše je to natočené černobíle což jenom podtrhuje tu neradostnou dobu. Zajímvé bylo soužití chlapcovi matky komunistky s přesvědčení a jejího přítele Františka zase jejich odpůrce. Samozřejmě i máma procitne ,když jí zavřou. Kdo neviděl vřele doporučuju ,je to nádhera. Která vás pobaví i dojme a zanechá zajímavé pocity. (04.06.2008)

Pozoruhodný snímek o uličnickém klukovi natočený obrazovou technikou připomínající klasické černobílé filmy měl smůlu v silnější konkurenci. V té době diváky uhranul Jan Svěrák se svojí "Obecnou školou", která tenhle podobně spřízněný snímek sešrotovala do tenat zapomnění. Ve školní třídě začnou průšvihy desetiletého žáčka tím, že malý Honza Donosil kousnul omylem soudruha ředitele do nohy z čehož pan řídící následně dostal otravu krve. Jsme v padesátých letech, komunisté jsou u moci, a za stěnou kostela hrají kluci populární míčovou hru zvanou "vracenky". Je to dost možná jediné svobodné místo v celém hlavním městě. Honza události kolem sebe komentuje, vyvádí drobné roštárny mezi něž třeba patří dívání se pod ženské sukně za pomoci zrcátka a kolem něj plyne život s maminkou a malou sestrou v jednom pražském bytě na Starém městě. Za jeho vylomeniny ho dokonce jeho máma chce dát do polepšovny, ale na nápravu malého průšviháře není nikdy pozdě. Režisér Jan Schmidt svým režijním stylem připomíná nejlepší Kachynovy snímky a umí pracovat s herci, ale řemeslnou celistvost svému filmu přes všechno úsilí nedokázal dát i vlivem rozvrzaného scénáře Milana Ležáka. Na neúspěchu filmu se možná podepsalo také to, že herecké obsazení je méně známé. Dvojčata Morávkovi se údajně v roli Honzy během natáčení střídala. Snímek, který sice nezaleze hluboko pod diváckou kůži, ale náhled na události dávno minulé to byl z těch povedenějších a očima desetiletého chlapce vtipný a současně i na zamyšlení. Rušivě působily dokumentární vsuvky o postupném budování socialismu. Rovněž komunismus a náboženství nemají k sobě blízko a přesto je tady od obojího poměrně dost. Hru "vracenky" jsem nepochopil a film ji sice použil ve svém názvu, ale věnoval se jí jen velmi okrajově. A předabovaný Marek Vašut (podle mě ho namluvil Jan Kraus) v drobné roličce bylo vůbec to nejhorší. Tenhle film si až tak nezasloužil upadnout v zapomnění, protože i snímky vyloženě nepovedené se dostaly do diváckého povědomí o mnoho víc, než tenhle. Mé hodnocení: 60% (05.01.2014)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Vracenky jsou unikátním historickým mementem. Film z přelomové doby, v letech, kdy ještě nebyl privatizován Barrandov. Navazuje na českou novou vlnu, jedna z posledních prací Jana Schmidta, přitom patří k jeho téměř nejlepším. Černobílý obraz mu dodává (kromě jiných atributů) další naléhavosti, navíc dobře sedne dohromady s dobovými záběry. Je požitek takový snímek sledovat. (08.04.2024)

Strukturou to připomíná nalezenou hrst kamínků z dětství. Jen pár kousků z kapsy starého kabátu, ze kterých už nikdo nemá šanci sestavit kompletní mozaiku. Jak už to bývá, zůstaly ty naivní a krásné a těch pár těžkých už možná omlel proud času do přijatelných tvarů. To pozadí leninsko-stalinského kultu osobnosti a všeobjímající demagogie pak s odstupem času ukazuje, jak je dětský svět na rozdíl od toho dospělého lépe vybaven proti podobným sračkám obranným mechanismem nevinnosti. Schmidtův film je už dekády opomíjen, ale možná je to i ku prospěchu, protože by se opotřebovala jeho vzácnost.. Apropo, mezi nyní už zakázanými zbraněmi hýžďového ničení jako jsou řemen od kalhot, klepač na koberce či šňůra od žehličky se tady vzhledem k lokaci ani nemohla objevit jedna z těch nejstrašnějších. Gumový šlauch na stáčení slivovice.. (13.06.2022)