Vracenky

Vracenky jsou unikátním historickým mementem. Film z přelomové doby, v letech, kdy ještě nebyl privatizován Barrandov. Navazuje na českou novou vlnu, jedna z posledních prací Jana Schmidta, přitom patří k jeho téměř nejlepším. Černobílý obraz mu dodává (kromě jiných atributů) další naléhavosti, navíc dobře sedne dohromady s dobovými záběry. Je požitek takový snímek sledovat. (08.04.2024)

Byla jsem velmi ráda za použití autentických záběrů. Krásně dokládaly dobovou atmosféru. Já jsem si myslela, že je tenhle film mnohem starší, proto mě zarazilo a překvapilo datum jeho výroby. Tenhle film má nesporný klad. Všechno, co se děje vidíme dětskýma očima. Nedávno jsem se procházela s foťákem v ruce po Letenských sadech a došla k metronomu. Štěstí, že tam ta příšernost nestojí a nečumí na Prahu.. (06.01.2014)

Už som tento film kedysi videla a spomenula som si na to, keď som naň náhodou prepla na CS filme. Znova som ho dopozerala do konca... má v sebe nejaké čaro, ktoré ma vždy upúta :-) Mimochodom, jeho autenticita je taká dokonalá, že až teraz na ČSFD som si všimla, že vznikol v roku 1990. Považovala som ho za oveľa starší (a ani mi nenapadlo riešiť, že keby vznikol napr. v 1968, Jana Švandová by tam musela byť mladá žaba:-). Proste ma načisto ošudil, ale v dobrom :-) (13.06.2013)

Je vidět, že těsně po Něžné revoluci byl český film ještě stále na vysoké úrovni. Nová doba umožnila vznikům několika filmům s novým pohledem na dějiny poválečného Československa. Kina sice diváckým úspěchem převálcovali Černí baroni spolu s Tankovým práporem, ale jako mnohem přínosnější snímky vnímám Tichou bolest, Obecnou školu a Vracenky. Ve jmenovaných filmech lze vnímat do jisté míry i nostalgicky až (tragi)komické odlehčení, nicméně historická složka zůstává v popředí. Vracenky se vrací do začátku 50. let, do doby budování socialismu, autenticky zobrazného ve filmu pomocí archivních záznamů a dobových písní. Vizuálně je film černobílý, uvnitř ale rozhodně černobíle nepůsobí. Velké budování "šťastných" zítřků se konfrontuje s každodenním životem neúplné rodiny, v níž je máma členkou strany, ale současně v soukromí zažívá i tragedie spojené s touto temnou dobou včetně pobytu ve vězení. Hodně mě upoutalo, že celý příběh je zpracován z pohledu hlavní postavy Honzíka Domnosila, jenž svýma dětskýma očima sleduje události podivné doby, tak trochu coby součást svého dospívání ve škole... kde vyučování obsahovalo i uznávaní kultu osobnosti Stalina nebo naopak vytrhávání portrétu soudruha-zrádcu z učebnice. Mluvený komentář hlavního hrdiny v kontrastu pak nabízí pohled na všechny tyto zážitky s časovým odstupem. Řekl bych, že VRACENKY jsou jedním z nejlepších čs. filmů ze školského prostředí, také protože vedle silného aspektu politického pozadí zobrazují i standardní problémy malých žáků ve škole včetně malého vyvádění, velkých ojedinělých malérů (zde šokující kousnutí ředitele nohy, se zajímavým vyústěním voči starším spolužákům) i vážné šikany. Smutek a bolest z doby se střídá s hravou groteskností, hodně mě třeba upoutala dětská zvědavost po hodině "zakázaného" náboženství a po víře. Patrně nejlepší film Jana Schmidta, výborný nápad s černobílým obrazem i téměř nehereckým obsazením (sympatická neokoukaná Jana Špaňůrová). (90%) (18.07.2018)

Vracenky se na české obrazovky příliš nevrací, přitom rozhodně patří k tomu nejlepšímu, divácky přitažlivému a v devadesátkách oblíbenému "vypořádávacímu retru", co u nás bylo natočeno. Schmidt tu s  poetikou příběhů Oty Pavla nahlíží dětskýma očima na padesátá léta, kde se za budovatelským nadšením odehrával hon na čarodějnice.  Malý uličník s úžasným příjmením Domnosil, které si zejména vychutnává jak jinak než báječný a pokousaný ředitel Suchařípa, prožívá různé dětské štrapáce a proplouvá bez pochopení čehokoliv dobou tak divnou, že si ji dnes ani neumíme příliš představit.   Od výprasku na prdel  ale překvapivě nepomůže ani Ježíš ani Lenin.   Skvěle se tu pak blýskl umírněným herectvím Oldřich Navrátil. (12.07.2023)