Den sedmý, osmá noc

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......." (07.03.2020)

Černobílé podobenství Evalda Schorma a Zdeňka Mahlera, narychlo natáčené jako odezva na vstup sovětských vojsk do ČSSR v roce 1968. Film vypráví o obyvatelích jedné české vesnice, které nejprve pobaví varovné hlášky místního idiota, znepokojí herci s kočovným divadlem, kteří sem přijedou a nakonec zpanikaří, když zjistí, že zmizel přednosta stanice a na nádraží se objevily cizí vagóny. Do toho se z nebe sem tam ozývá podivný hluk. Snímek bývá přirovnáván k podobenství Jana Němce a Ester Krumbachové O slavnosti a hostech. Přijde mi to poněkud přehnané. Na Dni sedmém... mi přijde, že je znát uspěchanost, s jakou se film točil, i jak rychle scénář vznikl, takže celá moralitka je tak prvoplánová a průhledná jako rybí měchýřky. To, že neznámá hrozba může v lidech vybudit zlo, kdy i hodný a rozumný pan učitel jde, zabije a dokáže si to logicky odůvodnit, jsou sice zajímavé myšlenky, avšak vzhledem třeba k zmíněnému O slavnosti a hostech značně zjednodušené. Kde nabízí Jan Němec mnohovrstevnost a určité zvraty, zde jde příběh prvoplánově kupředu a zaujme snad jedině scénou hromadného znásilnění postavy v podání tuším Ljuby Skořepové, která se tu objeví na tehdejší dobu velmi odvážně zcela a viditelně a na několik minut nahá. (Pravda, někdo by z toho spíše mohl mít zlé sny? :-)) Navíc celé řazení scén působí značně chaoticky, v té hromadě postav má divák problém se vůbec zorientovat, natožpak s nimi něco spoluprožívat, a i když vím, že se Den sedmý, osmá noc má řadit ke klasice českého filmu, právě jako divák jsem byl filmem slušně řečeno rozčarován. (29.10.2018)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)

zajímavá metafora a podobenství na téma srpen 1968. Hodně symbolické a i když to působí zmateně, tak díky dobře vybudovanému napětí a tajemnému nebezpečí jsem vydržel do konce, přesto jsem od filmu čekal víc. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 1 /// ART: 3 /// STYL: 1 /// CASTING: 3 (3*MAX) ] (01.10.2012)

Siedmy deň, osma noc mi najviac z českej novej vlny pripomenul Passoliniho. Tvorcovia si dávajú stále menej a menej servítky pred ústa a kameru a film sa zvrhne na akúsi light verziu 120 dní Sodomy. Najdôležitejšia je ale na ňom jeho nadčasovosť a otvorenosť interpretáciám, pretože vidieť v ňom iba dobovú reakciu na augustové udalosti by bolo príliš zjednodušujúce. Schorm s Kačerom sú niekde na polceste k divákovi, ktorému stále režisérsky odstup nemusí dovoliť sa do diela ponoriť, zároveň však chápe ich zámer a pozerá sa na známych hercov. To platí nielen pre dobové publikum, ale aj pre to dnešné, ktoré môže situáciu dedinských obyvateľov a ich premenu (premenu?) brať ako podobenstvo ľudí, žijúcich v dobe normalizácie, respektíve film brať ako memento pre situáciu, ktorá môže hypoteticky nastať kedykoľvek. Nič je nové niečo. (08.11.2013)