Farářův konec

Klasika v podání Evalda Schorma, našeho jistě nejoriginálnějšího filmového režiséra minulosti. Netvářil se prostě tak, jak potřebovala doba, ale zachytil pravdivý odraz doby na obyčejných lidech a jejich individuální komické i tragické životy. Dialogy kostelníka as. faráře s učitelem a předsedou komunistů jsou skvostem českého dialogového nebe u filmu.!!! (03.12.2009)

„Zvelebujeme to tady…Zatím jsme tu nadělali, ale to všechno pro naši krásnou budoucnost a pro lidi, hlavně pro lidi, protože lidi ve své zdrcující většině jsou s námi…..“ Pěkných hlášek je v tomto filmu celá řada. Řada z nich zaznívá ve výborně napsaných dialozích mezi falešným farářem (V. Brodským) a učitelem (J. Libíčkem). Názorový příkop mezi dotyčnými je poměrně hluboký, učitelova snaha toto bagatelizovat tak působí fakt docela komicky ("Naše názory se liší jen v maličkosti….zda je Bůh či není bůh…."). Co se mi moc nelíbilo, byly ty zpívané předěly na pouti, jejichž spojitosti s celým příběhem snah rozuměl jen pan režisér Schorm. Velmi mě naopak zaujala úvodní lyrická hudba Jana Klusáka v podání smyčců, kterou, jak jsem si už ověřil, Klusak opětovně použil v druhé sérii seriálu Nemocnice na kraji města (motiv Iny při setkání s doktorem Blažejem). Což je tedy v celku pochopitelné vzhledem k tomu, že tento film byl po okupaci Československá dán do trezoru a Klusák nemohl tušit, že někdy opětovně spatří světlo světa. (19.05.2019)

Až při druhém zhlédnutí jsem si všiml, jak si jsou obě Schormovy frašky podobné. „Tak já tam vrazim toho flanďáka.“ Jak Schorm ztotožňuje „postavy“ s jejich „herci“ (a zpochybňuje tak skutečnostní statut všeho, co se ve společnosti děje), je jen jednou dimenzionálností jeho filmu. „Akorát ten Lojza je tak trochu anachronismus.“ Schorm se Škvoreckým směstnávají sto let (ba víc) do jediného okamžiku. Celková atmosféra i různé detaily (včetně těch dnes už nenápadných) dokonale matou diváka, v které že době se to vlastně odehrává. Náznaky starého dobrého středověku šperkují směs zlaté éry sedláctva v 19. století s katastrofou komunismu. Svorníkem je kantor, komunistický demagog stejně jako prostomyslný josefinský osvícenec. Každopádně blbec s funkcí. Pokrok: „lidi se budou mít tak nějak rádi“. Do toho babčina televize jako jediný průhled do soudobého světa (k vidění je třeba Přenosilka nebo sám mudrující Škvorecký). Na této podivuhodné scéně se odvíjí boj mezi náboženstvím a „vědeckým ateismem“, boj mezi starým a novým opiem. Přichází flanďák, ušlápnutý kostelníček, falešný farář. Obejme osud, který ho vzal za pačesy a stává se svatým velebníčkem. Je to ale dost divná ves. A to je třetí dimenzionálnost: jakoby celá společnost se svými masovými jevy a instancemi smrsklá do jedné obce. (Obzvláště půvabní jsou „elementi“.) A dvě mocnosti soupeřící o „budoucnost“ – o děti. A všichni touží „využívat služeb“ svého nového faráře. A on? „Kam se hnou, Kristus Pán se na nich pořád dívá.“ Jeho příběh je stylizován dle evangelií – a tak ho vidí „Jan Páně“: příjezd na oslíku, pokušení na poušti atd., až po proces (Ježíš jako Mesiáš, kostelník jako farář) a konec na dřevě mezi dvěma lotry. (Jen to vzkříšení tady chybí.) Jména: Jan „miláček Páně“, Juda, Magdaléna, Antonín. Postupně jde do tuhého a divákova pozornost je přesměrována od pokrokového tlachání k nepokrytě předvedeným praktikám bolševické zvůle. A u všeho „pozorovatelé a poradci“ – autoři filmu hrají se zcela odkrytými kartami. Svatý Václave. Všechna čest Schormovi, jak dokázal s drzou samozřejmostí připomenout, že tohle je země křížů u cest, země tisíc let pokřtěná, když právě tento živel povolává nejen k tragikomické konfrontaci s tupým prázdným pokrokářstvím, v němž si užitečný blbec bolševiků tolik libuje, v němž vidí spásu světa, ale posléze i k odsouzení bolševického teroru a tupě přihlížející společnosti. O čem je vlastně ta úvodní pouťová píseň? Loupežníci zavraždili kupce. Fraška. Skvělý Libíček, krásný Brodský. Vrátím-li se k onomu směstnání stoletého času do jediné scény, vidím, co znamená název. Ano, toto je stoletý okamžik farářova konce. (03.08.2011)

IHS - aj, král tvůj béře se k tobě sedě na oslici - dnešní optikou lacinější pokus o převlek dobových epických motivů ( v návaznosti na Jasného Procesí k panence a Podskalského Bílou paní ) do jinotajných rouch duchovní lyriky a pout'ové frašky, ♫hudebně oscilující mezi Matuškou, vesnickými odrhovačkami a exploatací hloubky Dvořákových Biblických písní. Škvoreckého vlažná hra na lidičky bez výraznějšího režijního pointování, střih bez citu pro rytmus, pouze nahozené herecké výkony, vše navíc srážené množstvím zúčastněných neherců - nic co by v dobové produkci přesvědčivěji nezazářilo v jiných opusech. Překvapivě tu ale nalezneme základní kameny celé Troškovy Hoštické anabáze. 2-3* Škoda nedotaženého tvaru (13.04.2012)

Decentně humorný film o falešném knězi, který způsobí v rané socialistické vesnici chaos. Je tu mnohem potřebnější jak rozhlas, stříkačka a další "vymoženosti", které mají lidi sbližovat. Brodský, Libíček, Brejchová, na ně radost pohledět. Záměrné paralely se životem Krista vcelku podařené. Dá se v tom najít mnohé, mně vadil ten crazy feeling Škvoreckého frašky. (17.11.2009)