Lítost

Jméno Jiří Hubač mě magnetizuje a tak jsem si kousek s jeho scénářem nemohla nechat ujít. Jde tu o příběh otce, který se snaží přivést syna ovlivněného partou, co si z nedostatku jiné zábavy pouští plyn, k rozumu. Argumentuje však neštastně tak, že odezvou mu je jen synovo pohrdání. "Člověk není tím, čím je, ale tím, čím ho vidí být ostatní". Skřípot v komunikaci, nelze však přehlédnout otcovu snahu a lásku. Nádhera i díky týmu Hrušínských. (25.09.2005)

"Nic o nich nevíme... Vůbec nic!"                                                                                                                                                Už vím, proč se to jmenuje Lítost. Bylo mi jich obou líto.                                                                                                   "Člověk není to co je, ale to co si o něm lidi myslej, to si pamatuj!" (19.12.2014)

„Jak chceš v životě obstát?! Jak chceš v životě existovat, když neumíš zhasnout?!“ Lítost je více než výstižný název. Tu totiž můžete cítit prakticky ke všem postavám. K otci, který si zpackal život a své poslední naděje upíná k synovi (čímž mu spolehlivě ničí život), k jeho zamilované družce, jež snáší ústrky a čeká na trochu té lásky či štěstí, dále k pubertálnímu potomkovi, jenž od malička trpí přílišnou pozorností od svého rodiče, no a nakonec k partičce výrostků bavících se vskutku dementní hrou a s výrazy drsňáků přitom úzkostlivě čekajících na „sraba“ (rozuměj zachránce), tedy toho, kdo konečně „zbaběle“ nechá vypnout kohoutek, aby si oni mohli oddechnout, že to neudělali sami a nepřišli tak o „hrdinské“ renomé. Až patologicky přehnaná fixace otce na syna se jen tak nevidí a ty výrazy obou Hrušínských, kterými toho dokázali beze slov říct tak moc…solidní 4*, příjemné překvapení. „Tati!“ - „A já vim, no tak ty máš taky přátele. Podívej se, ty se musíš přátelit s tím, kdo ti může pomoct, no s tím kdo je úspěšnej!“ (02.12.2017)

Jsem o něco málo starší než Jan Hrušínský, a snad proto se mi vybavili všichni někdejší fotrové mých známých - tvořili jednolitou řadu, která se o své potomky zajímala velice málo, a pokud to měli ve škole dobré, pak vůbec ne. A snad proto mi také byla postava "šahavého" a kecavého" fotra zpočátku dost nepříjemná. Psychologická zkušenost je ale trochu jiná; kvalita otce se počítá jeho dobou strávnou s dítětem. Nejhorší je ten, který vůbec není. U toho, který je, má malý význam to, zda ho hladí nebo políčkuje. Pokud ho hladí, nemá dítě jistotu vzhledem k vnějšímu světu, a může být neurotické, pokud ho políčkuje může sice tušit, že otec je silný a kdykoli se ho zastane, ale může to také přivodit jinou újmu. Rudolf Hrušínský st. je ten první typ, je, a to nadmíru intenzivně. Přitom vyprávění o úspěšné budoucnosti tomu, kdo má dosud jen samé mindráky, může vzbudit pouze účinnou lítost. Ale právě ta je nakonec i spásná. Pozn.: Zajímala by mě historie televizního vysílání. (25.02.2017)

(2x) ,,Když člověk vždycky dělá to, co nemá." ... ,,Člověk není to co je, ale co si o něm lidé myslí." Silná výpověď v rodinném dramatu mezi prozřelým otcem a synem v problematickém období puberty. Mladému člověku obyčejně dlouho trvá, než s odstupem času alespoň částečně docení nějaká ta dávno zažitá rodičovská kázaní. V tomto případě lhostejná klukovská mládež, kteří si pravidelně každý pátek pouští plyn, to byla docela síla! Až se v samotném konci divím tomu optimistickému závěru a tak náhlému projevení lítosti a poslušnosti ze strany Pavla v podání Jana Hrušínského... Jako celek velice nadčasový snímek ze života, který má tolik co říct v každé době a pro diváka jakékoliv věkové kategorie (což ostatně platí o většině filmů, ke kterým psal scénář renomovaný Jiří Hubač). Skvěle sehraná rodinná trojka Hrušínských na čele s mistrem Rudolfem, opět neustále vyprávějícím někdy až protivná moudra, je zde zárukou kvality, stejně jako Hrušínského další spojení s Vlastou Chramostovou v zcela odlišné poloze nerozhodných partnerů a současně pěvecké dvojky místní dechové kapely. Jeden z těch ztrávitelnějších filmů režiséra-podívana Evalda. Vidět po sobě v jeden večer jeho o rok starší Rozhovory a pak Lítost byl docela nářez – každopádně lepší než obráceně :o). Zde jsme si snad poprvé se Schormem takříkajíc padli do noty, snad ne naposled. (90%) (06.04.2018)