Návrat ztraceného syna

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Návrat ztraceného syna považujem za zaujímavý film. Nerozumel som všetkému, nie so všetkým som súhlasil, ale ani raz som nemal potrebu zapnúť rýchloposun. V tom sa líšil od iného Schormovho filmu - Každý den odvahu, ktorý som prakticky celý odignoroval, lebo mi nemal čo povedať. V Návrate mi prekážali niektoré dialógy, na môj vkus príliš neherecky deklamované, na čo som pomerne citlivý. Veľmi vzdialene mi pripomenul Dobří holubi se vracejí, a to nielen názvom. (07.10.2020)

Těžká podívaná. Pro někoho nudná, jiný v ní zas vidí velkou smutnou pravdu. Publikum se u jejího sledování může sem tam i zasmát, v opačně naladěném jedinci vyvolává smích s velmi hořkým nádechem. Je existenciálním filmem plným zásadních otázek nebo jen přehnaně depresivním dílem o jedinci, který nedokázal být šťastným, přestože mu (podle jeho okolí) nic nechybělo? Návratu ztraceného syna je lehké dát určitý počet hvězd, ale proč vlastně? Je to jenom můj osobní (a jistě hloupý) názor, ale tento film skutečně dokáže ocenit hlavně divák, který si už někdy v životě kladl či si v přítomnosti klade otázky hlavního hrdiny tohoto snímku, cítil/cítí se podobně jako on. Po prvé to pro mě byly nejisté 4*, po jistém časovém odstupu a druhém zhlédnutí už zvyšuju na slabších 5 a tu případnou půl hvězdičku si nechám možná na někdy příště. Zajímavý komentář: Andreas (23.11.2012)

Jak lehké je utéct, být jen pozorovatelem, divákem, který netrpí. Utéct do nemoci, protože nemoc každý pochopí, nemoc je norma. Odlišnost se ovšem netoleruje... zevnitř ani zvenčí. "Každej tolik potřebuje, ale nikdo nic nechce dát." "Ze samoty člověk nesmí utíkat, člověk je vždycky sám a musí o tom vědět." (20.06.2011)

Borec není šťastný, i když by dle společenské šablony šťastný být měl. Takže to ostatní nepobírají, jelikož pro ně je štěstím žít, jak by "se mělo", být "normální". Jana by tou svou láskou mohla "milovat" naprosto kohokoli, kdo by jí tohle štěstí umožňoval. Stejně tak se vás lidi většinou ptají na to, na co by "se měli" ptát, ačkoli vás to třeba absolutně nezajímá. Nezeptají se na to, co vás zajímá, jelikož to asi nezajímá je, nebo to nenaplňuje tu jejich představu, na co je normální se ptát. V rámci rodiny se to však samozřejmě musí brát s jistou tolerancí, ti vás většinou mají rádi, což stojí nad frázemi, jen si prostě nemusíte rozumět. Existovat ve společnosti vyžaduje jistou míru přetvářky, žití svého života zase jistou míru rezignace na společnost. Jen ta láska dává člověku "zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému ze všech lidí". Psychiatr i film samotný divákovi nic nenutí, snad jen upozorňuje, že člověk prostě musí hledat v sobě. Návraty nejsou návraty do léčebny, ale návraty do života, byť na jiná místa, kde nebude tlak žít dle šablon. Ale jestli někdo našel štěstí v tom, že žije dle šablony, že žije normálně, tak ať, je to jeho pojetí štěstí, které ho může činit skutečně šťastným. Považovat to za rezignaci, by bylo stejně příkré, jako ono nepochopení "protistrany" vyčítající nenormálnost. Možná si za to může Ztracený syn sám. NA MĚ TAM JE MOC LIDÍ (03.07.2007)