Návrat ztraceného syna

Sebevražda bývá považována za důkaz absolutní svobody jedince. Ale sám její velký teoretik Albert Camus dospívá ve svém Mýtu o Sisyfovi k jinému závěru. Ke šťastné lidské existenci ve světě, kterému vládne náhoda a absurdita, je třeba přijmout svůj úděl. Bojovat s náhodou a přijmout takový osud za svůj. Sisyfos je tak nakonec i ve svém jakkoli nesmyslném a nekonečném počínání šťastný, protože se s ním vnitřně ztotožnil. Štěstí hledá i hlavní hrdina Schormovy depresivní studie. Neustále hledá svobodu a štěstí. Hledá ovšem všude jinde, jen ne u sebe, což je jediné místo, kde to může najít. A tak se mu vše jeví jen jako "marnost nad marnost", je stále nešťastný, zoufalý a sklíčený. Podobně i ostaní postavy stále někoho potřebují, chtějí být šťastné, aniž by k tomu sami jakkoli přispěli. Všichni po někom chtějí pomoc, aniž by sami něco dávali. Čekají, že jim ono štěstí spadne samo do klína, nebo že existuje nějaké vnější místo, kde ho naleznou. Bohužel nikdo, snad kromě doktora, se ve filmu štěstí ani nepřiblíží. Nikdo se se svým osudem nepere a nesnaží se ho přijmout. Každý hledá jen únik, ale jak říká Gorkij: "Není koně, na němž bys ujel sám před sebou." (10.04.2007)

Jan Kačer schovaný za stylovými brýlemi, v konfliktu se světem i svým vlastním nitrem. Novovlnný klenot a ikonický film na mnoho zhlédnutí. Jak tady píše jeden z uživatelů, "snad jsem tenhle snímek ještě úplně nepochopil, jinak bych ho asi zakázal". Doporučuju případně kombinovat s filmem Un homme qui dort. (14.03.2014)

Borec není šťastný, i když by dle společenské šablony šťastný být měl. Takže to ostatní nepobírají, jelikož pro ně je štěstím žít, jak by "se mělo", být "normální". Jana by tou svou láskou mohla "milovat" naprosto kohokoli, kdo by jí tohle štěstí umožňoval. Stejně tak se vás lidi většinou ptají na to, na co by "se měli" ptát, ačkoli vás to třeba absolutně nezajímá. Nezeptají se na to, co vás zajímá, jelikož to asi nezajímá je, nebo to nenaplňuje tu jejich představu, na co je normální se ptát. V rámci rodiny se to však samozřejmě musí brát s jistou tolerancí, ti vás většinou mají rádi, což stojí nad frázemi, jen si prostě nemusíte rozumět. Existovat ve společnosti vyžaduje jistou míru přetvářky, žití svého života zase jistou míru rezignace na společnost. Jen ta láska dává člověku "zvláštní šanci beztrestně být přirozený k tomu jedinému ze všech lidí". Psychiatr i film samotný divákovi nic nenutí, snad jen upozorňuje, že člověk prostě musí hledat v sobě. Návraty nejsou návraty do léčebny, ale návraty do života, byť na jiná místa, kde nebude tlak žít dle šablon. Ale jestli někdo našel štěstí v tom, že žije dle šablony, že žije normálně, tak ať, je to jeho pojetí štěstí, které ho může činit skutečně šťastným. Považovat to za rezignaci, by bylo stejně příkré, jako ono nepochopení "protistrany" vyčítající nenormálnost. Možná si za to může Ztracený syn sám. NA MĚ TAM JE MOC LIDÍ (03.07.2007)

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho (18.12.2010)

„V životě vám nic jiného nezbývá než odpouštět.“ Hledání pravdy a místa v moderním světě, snaha nějakým způsobem uchopit vlastní totožnost a přitom nesáhnout vedle, protože člověk sám sobě lhát může, jeho svědomí mu ovšem nezalže nikdy. Schorm nikam nespěchá, netlačí na pilu. Alegorie rozvíjí bez manýrismu a přehnaných gest. A přesto se v této výrazové skromnosti skrývá mnoho podnětného. Ostatně skutečné lidské tápání nikdy nesouvisí s nabubřelostí a ty nejlepší umělecké filmy vznikají spíš z tvůrčí nutnosti, než z přemýšlení nad tím, co bude mít na diváka ten správný, bombastický efekt. (02.09.2016)