Návrat ztraceného syna

Ano, jsou tam satirické prvky, nicméně stále je to především dušezpytná sonda. Kdyby film natočil Jaroslav Papoušek, mohla to být komedie ve stylu Homolkových, velmi třeskutá, až na hranici parodie. Mně v hlavě uvízla tato - pro ten film typická hláška, která by mohla být mottem každého "poctivého" Čecha: "Dokud nejsme přežraný, tak není žádná neděle." Přesto mě ten film tolik nebaví, a zdaleka ne tolik jako Schormův debut. (06.05.2012)

I když vizuální kreativita u Schorma stála vždy v pozadí zvoleného námětu, v Návratu ztraceného syna je více než čitelná. Stylizovaná hra světla a stínu, ve které oslepující jas vycházející z únikových prostorů dveří a oken ztělesňuje existenciální strach před budoucností. Motiv přemítání intelektuála nad sebevraždou a cirkus jako alegorie života stvoří styčný bod Schormova filmu. Také výborný herecký ansábl v čele s Kačerem a Brejchovou má nemalý podíl na celkovém dojmu, který tento film Evalda Schorma, filozofa České nové vlny, vzbuzuje. (26.08.2010)

Po druhém zhlédnutí jsem si uvědomila, že přes závažnost tématu bych s jiným hereckým obsazením tento film vůbec nevstřebala, je určitě zajímavá ta parabola s filmy Felliniho a Antonioniho, kde mladí intelektuálové (typová podobnost pohledného Jana Kačera s Marcellem Mastroiannim taky není bez zajímavosti) žijí stejně prázdně jako frázují, a přestože všechno mají, ničeho nejsou schopni. A že jen taková osobnost jako Dana Medřická mohla sexuálně frustrovanou a citově vyprahlou stárnoucí ženu vystřihnout s noblesou, dík které nepůsobila trapně. Stejně tak bych film nebrala vážně s jiným režijním vedením, jedině Schrom uměl s hrdiny, které drsným způsobem stavil do trapných situací, soucítit a nepohrdat jimi...to je zásadní přístup v celé jeho tvorbě. Jinak mám pocit, že film je mnohem víc společenskou satirou, než psychologickým dramatem. (17.03.2009)

Nikdy som sa asi nenudil tak rád, ako pri tomto filme. Scenár bol ako trhanie pravdy až zo dna duše. To predsa život a systém robí z človeka blázna, ak sa nechá. Veľká myšlienka, ktorá nemusela byť vyslovená. Pri takýchto filmoch rozmýšľam, že by som sa zrejme bál ísť na psychiatriu aj na návštevu. Veď by si ma tam mohli nechať! A čo potom? Už aj bez toho predsa uvažujem, kto mňa vôbec potrebuje... (02.11.2013)

Že Evald Schorm je neprávem přehlíženou, skutečně klíčovou osobností naší slavné éry šedesátých let. NÁVRAT lze vnímat i jako až sociologickou sondu do života předlednového Československa či jako na selhání jedince, který náhle přestává stačit na svůj dosavadní život a nemůže se přitom spolehnout ani na svou nejužší rodinu. Jednu ze svých vrcholných hereckých příležitostí tu dostává a mimořádně zvládá Jana Brejchová. To už není ani bezmocné děvčátko z VLČÍ JÁMY či bezradná mladá učitelka z MÁJOVÝCH HVĚZD. Tchán a tchyně, žijící snad ještě v časech předříjnové podunajské monarchie, působí anachronně; vnímáme je totiž očima tehdejší současnosti, které pohlížejí do budoucna, k fin de siécle minulého století. Jemnost užitých prostředků, jež nemění nic na ostrosti a nekompromisnosti autorského pohledu, je ozbrojující i mobilizující zároveň. NÁVRAT si ve své nelítostnosti nic neulehčuje: syrovost jeho zpovědi je proto příkladná. Do neustávajících hovorů o potřebě demokracie představuje svým již v dobové podobě syrovým záběrem tolik silných příběhů, hledačské touhy, snahy osamostatnit se láme alespoň načas, do doby, jež se krůček po krůčku dere k bolestnému poznání, že lidoakademie má k dokonalosti daleko a školství, že nemusí být poslední, co by mohlo alespoň poněkud napomoci při řešení problémů, jež jsou zdrojem potíží nakonec nejeden jednpho (18.12.2010)