Psi a lidé

Nahý v trní: Takový vlažnější pan Hulot. Hry lásky: Nervy drásající. Připomíná Schormovu povídku z Perliček na dně, ale je to oproti ní moc rozvláčné a strojené. Věrnost: Tak nečekaný závěr a hnusný podraz na diváka jsem ještě neviděla. A snad ani vidět neměla... (03.03.2011)

Velmi zdarily povidkovy film o vztahu lidi a psu. Nahy v trni - prosta nema veselohra, kde se clovek musi smat spolecne se zenami z JZD:-). Hry lasky - pro Josefa Hlinomaze usita role na miru, pekna choreografie. Vernost - vyborne herecke vykony, opet znamenity Ilja Prachar. Vyborna rezie Evalda Schorma s poetickym nadechem. (22.10.2011)

Dvě nádherně poetické povídky vystřídala jedna s hnusným koncem. Rejdy Trautenberka jsem Prachařovi odpustila, ale v téhle roli byl tak přesvědčivý parchant, že potkat Prachaře v sedmdesátých letech na ulici, odplivla bych si před ním. Václav Babka si svůj výkon také mohl oprávněně zařadit mezi svůj umělecký vrchol. (28.04.2013)

Jedna (prvá) poviedka lepšia než tretia. A najlepšia druhá. Nemá groteska o pánovi s kufrom plným kníh (bol jeden mních, mal kopu kníh a hovno v nich), ktorému sa všetko vymkne z rúk vystrieda farbistý kolorit obecnej pospolitosti pod kuratelou miestneho umelca a jeho nezbedného psíka, aby bol ukončený dedinským krutým závistlivým primitivizmom. (12.08.2021)

Prázdninovým tempem vyprávěný, naivistickými tahy malovaný povídkový triptych, kterým Schorm na sedmnáct let uzavřel (resp. byl nucen uzavřít) svou kariéru režiséra celovečerních hraných filmů. Třebaže scénář napsal a začal realizovat Vojtěch Jasný, Schorm jej zřetelně přizpůsobil svému naturelu. Vyzdvihnul témata přítomná již v jeho předchozích snímcích (dělaní kompromisů, člověk jako bytost definována ve vztahu k druhým), při vykreslování vesnického koloritu zabíhá do fyzických detailů (kterých se jako kluk z venkova nijak neštítil) a poemy o přátelství člověka a psa posunul směrem k pochmurným podobenstvím o lidské krutosti a bezohlednosti. (Anebo je skutečnost, že se na nás nevybodne alespoň ten pes, projevem optimismu?) Za nejrozvinutější a zároveň nejinspirativnější považuji druhou povídku, kterou lze vnímat jako ambivalentní komentář k normalizačnímu fenoménu „šťastného pozemšťanství“ (tělesné radosti, lidské i psí) coby mravního a estetického ideálu. 60% (28.04.2013)