Nahý polibek

Psát komentáře na filmy Sama Fullera je vždycky stejný... Opět prokazuje geniální cit pro styl, opět záliba v obskurnostech, opět poměrně agresivní forma, opět geniální vizuální stránka, opět v popředí silná žena (a samozřejmě opět silný erotický podtext: fetiš na vlasy, bývalá prostitutka). Fuller je zde snad ještě nápadnější svým humanismem a odporem k rasismu. Snad trochu víc útočí na emoce a jako nástroj používá trpící děti a jimi zpívaná písnička snad až příliš lacině chce dojit slzné kanálky. Po hudební stránce dostane trochu prostoru Beethoven, kterého samozřejmě Fuller v jeho síle skvěle zakomponoval do svého stylu. Nebál bych se tohle označit společně s 40 guns, Shock Corridor a Big red one za to nejlepší, co jsem od něj viděl. Když už mluvím o těchto filmech, tak Fuller odkazuje na svojí jednotku Big red one (o které později natočí geniální stejnojmenný film) i na Shock Corridor. (18.07.2011)

Zvláštní film. Nakonec jsem se rozhodl dát vyšší hodnocení než jsem původně zamýšlel, ale nějaké určité výhrady by se našly. Větší část filmu mě skoro vůbec nebavila, pořádně se to nakoplo a rozjelo až tak zhruba po hodině, ale tak nějak to stačilo, abych si poopravil dojem z celého filmu. Na svou dobu určitě si Fuller vybral hodně tabuizovaná a ve filmech málo, nebo spíše vůbec, vídaná témata, což je bezpochyby třeba ocenit. Bohužel některé scény mě tam dost iritovaly. Třeba ty z dětské nemocnice přímo překypovaly snahou ukázat, jaký anděl se z hlavní hrdinky stal anebo ona milostná "snová" scéna s Grantem po promítání v záběrů z Benátek. The Naked Kiss ve mě zanechal dosti rozporuplné pocity, byl poměrně zajímavý, ale na druhou stranu nenadchl a znovu si ho už asi nepustím. (31.03.2012)

Ne tak přímočaré jako Shock Corridor, přeci jen tu vítězí spíš ta romance. Ale i tak jsou tu prvky pro Fullera typické - film se odlišuje od standardní holywoodské produkce svým nezávislým pohledem na věc. Jako by Fuller kličkoval mezi klasickými žánry a jen tak mimochodem vytahoval z rukávu esa v podobě prostitutek, pedofilů a zmrzačených dětí zpívajících smutné písničky. (09.07.2011)

Samuel Fuller měl dar pro zajímavé příběhy, které v sobě mají hodně temného, ale přitom jsou stále divácky zajímavé. Tenhle příběh začíná podivně a s plešatou ženou celkem překvapí. Ale on jeho průběh není o nic méně zajímavý a také rozhodně stojí za pozornost. Fuller má ve své filmografii hodně zajímavých filmů. (16.08.2015)

(46. MFFKV) NAHÝ POLIBEK nedosahuje kvalit Fullerova o rok mladšího opusu magnum CHODBA ŠOKŮ, která se hraje v kině ve městě, do kterého přichází hlavní hrdinka. Neznamená to ale, že by nešlo o výborný film, protože soustředění se na jedno nosné téma (role žen v hierarchizované předsudečné společnosti) snímku prospívá, protože to může být zpracováno komplexně. Tvůrčí svoboda, která byla dána nízkorozpočtovostí projektu a nezávislostí na studiích, navíc vede k nebývalé formální podvratnosti, která relativizuje snadné jednoznačné pochopení příběhu se (zdánlivě jasným) morálním ponaučením na konci. Subverzivní je především pohrávání si s diváckým očekáváním, kdy se jde záměrně proti konvencím spojovaným s určitými formálními postupy. Vše nasvědčuje vzpomínku, ale nakonec se ukáže, že se jednalo o - v rámci chronologie filmového vyprávění - scénu násĺedující, nikoliv předcházející. Ústřední sekvence, v nichž dochází k zásadním zvratům, jsou natolik napojeny na vnímání hlavní ženské postavy, že o jejich objektivnosti můžeme pochybovat. Především se nám ale připomíná, že sledujeme celou dobu film, a to nejenom v podobě výše zmíněného intertextového odkazu, ale i upozorněním na samotný akt promítání a sledování, nebývale sebevědom formou a častým užitím zcizovacích postupů. Nepojednává se tak jenom o měšťácké společnosti, která se zde kritizuje, ale i o tom, jak jsou ženy jako hrdinky vyobrazeny na plátně. (03.07.2011)