Park Row

Pocta svobodný žurnalistice, lidem jako Benjamin Franklin, Horace Greeley nebo Guttenberg. Příběh se odehraje v době, kdy se v NY ještě za trest věšelo a nedlouho před érou senzacechtivosti (x), hlavní děj je drsný boj dvou konkurenčních novin. Celkově mi tento film a jeho idealisticky zapálený šéfredaktor připomněl duch Orsona Wellese. "The joy of working for an ideal is the joy of living." (28.08.2023)

Typický příběh, typičtí záporáci, typicky kladní hrdinové, typicky vtipné vtípky, typická zápletka, typicky zajímavé prostředí, typicky krásné ženy, typičtí gentlemani, typicky velmi dobrá kamera a typicky precizně vybíraná hudba, typicky nerušivý střih. Typický Hollywood 50. let, který sice obrovskou euforii nepřinese, ale typicky dobrý film si zaručeně vychutnáte. (02.07.2011)

Velmi z tohoto filmu čiší zájem o věc, touha ocenit všechny nezdolné novináře rvoucí se za pravdu. Velmi dobře načasovaný scénář spolu s vtipnými hláška potěší každého milovníka klasického starého Hollywoodu. (Pokud přehlédneme žánrová kliše, která již v průběhu naznačují pravděpodobný konec.) Některé repliky a jejich význam díky zmatenému titulkovacímu zařízení však unikly...Zdravím kolegyně z festivalového sálu, které již stihly ohodnotit dříve. (02.07.2011)

(46. MFFKV) Udivuje mě, že film, který vede k sekundární gramotnosti, je přijímán tak, že se nekriticky přejímají informace o něm poskytnuté. PARK ROW opravdu není typické dílo své doby, které by bylo (pouze) vášnivou poctou americké novinařině. Pokud přistoupíme na biografickou legendu o Fullerovi, který své "nejosobnější dílo" údajně "financoval z vlastní kapsy", je dobré si všímat odklonů od konvencí a norem americké kinematografie 50. let, když se tvůrčí kolektiv vzhledem k produkční nezávislosti nemusel přizpůsobovat tzv. house style studií velké pětky a malé trojky klasického Hollywoodu. V PARK ROW jsou sice k vidění a slyšení některé formální postupy, které ve 40. letech zpopularizoval a ustálil OBČAN KANE, ale zároveň se z nich vybočuje: naznačí se flashback, ale nakonec se o něj nejedná, protože je vyprávění chronologické a lineární; pracuje se s více plány najednou a hloubkou pole, ovšem kamera není statická a na svou dobu je netypicky odpoutaná. Formálně tak jde o nebývale sebevědomý počin, jehož upozorňování na/podvrácení kodifikovaných postupů odpovídá nejenom oné ve filmu explicitně zmíněné "poctě americké novinařině", ale i významům, u nichž je třeba trochu namáhat mozek a interpretovat. Média (včetně toho kinematografického) jsou zde ukázána jako ta, která mohou podporovat demokracii. V 50. letech, které byly charakterizovány tzv. Honem na čarodějnice, věc jistě vítaná. V takovém případě lze pochopit i nutnost v podobě dodržení ustanovení heterosexuálního páru v závěru, ačkoliv se spíš než dva lidi dávají demokraticky dohromady dva rozdílné názory a přístupy. (03.07.2011)

Znatelně svižnější než "Nahý polibek". Fuller vzdává poctu americké novinařině a zobrazuje bouřlivá devadesátá léta devatenáctého století, kdy newyorské deníky vznikaly i zanikaly náhle a dobrý nápad a inovativní styl znamenal rychlou cestu na výsluní. A také osinu v kalhotech konkurence... Snímek má spád, dobré komediální i dramatické momenty a nechybí mu opravdu nic, co dělalo v 50. letech Hollywood Hollywoodem. Tři a půl hvězdy. (02.07.2011)